Nedělám to často, ale tentokrát do toho půjdu. Nabízím Vám svůj (opravdu subjektivní) pohled na vyjednávání a hlasování o ratifikaci Istanbulské úmluvy v Senátu.

Začnu asi třičtvrtě roku zpátky, kdy se boj o IÚ rozhořel naplno (ne, že by neprobublával už před tím). Na začátku byly síly rozloženy tak, že více či méně proti IÚ bylo až 70 procent senátorů a senátorek. Bylo tu jednak tvrdé jádro odpůrců vedené kolegy Oberfalzerem, Hrabou, Chalánkovou a dalšími, kteří začali proaktivně shánět a sepisovat argumenty proti úmluvě a rozesílali je ostatním senátorům. Spontálně se k nim začali připojovat další a další a demonstrativně vyjadřovat své odhodlání též úmluvu nepodpořit. S trochou nadsázky to vypadalo, že se odmítne ratifikace IÚ prostě per rollam po mailu…

Byla ale i druhá strana (v danou chvíli výrazná menšina), která začala prezentovat a hájit argumenty pro přijetí IÚ. Příkladmo Adéla Šípová, Miluše Horská, Ondřej Šimetka a někteří další. I já jsem byl její součástí.

Rozhořel se boj v podobě statusů na sociálních sítítch, ale i odborných konferencí a veřejných projednání dané věci a také projednání na senátních výborech. Začal i boj o nerozhodnuté kolegy a kolegyně. Celá tahle etapa až do dne projednání na mě chvílemi byla až absurdní, když jsme já a kolegové museli vyvracet naprosto z prstu vycucané argumenty proti IÚ. Na druhou stranu si myslím, že nevybočila ze standardů demokratické diskuze a i přes mnou subjektivně vnímanou absurditu některých argumentů byla vedena korektně a já ji přijímám s pokorou.

A pak přišel den projednávání ratifikace. Situace nám (skupině podporující ratifikaci IÚ) na začátku hrála do karet, když z cca 5 senátorů kteří skutečně na jednání pléna toho dne chyběli (ať z důvodu nemoci nebo zahraniční pracovní cesty), byl pro jednoznačné schválení ratifikace jediný hlas (kolegyně Němcové), ostatní chybějící by ratifikaci buď rozhodně nebo spíše nepodpořili.