Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Předně se vám trochu omlouvám, že jsem asi díky svému návrhu zahltil vaše e-mailové schránky, ale stane se.  Dovolte mi na úvod říct ještě jednou krátce, o čem ten návrh skutečně je. Protože právě z té e-mailové korespondence, kterou jsem dostal i já, vyplývá, že veřejnost anebo alespoň ta část veřejnosti, která se o tu problematiku zajímá, nechápe a nevnímá, o čem ten zákon je. Stále žijeme ve světě, kde státy mají své vlastní právní úpravy. Kdo žije v té zemi, tak se řídí právem té země. A v důsledku toho práva mu vznikají nějaké povinnosti, možnosti, statuty. Ale lidé cestují a cestují nejenom za turismem, ale třeba i mění svá místa k životu. A pokud se rozhodne nějaká rodina, že bude žít někde jinde, v zemi, která má jiné právo v určité oblasti, než bylo právo země, ve které do té doby žila, tak se musí najít nějaká shoda, jak tu kolizi dvou právních systémů vyřešit. A k tomu slouží zákon o mezinárodním právu soukromém. A to je ten zákon, o kterém mluvíme, ve kterém chci změnit jeden paragraf. Žádná jiná změna se nechystá. Žádná změna vnitrostátního práva, pouze změna určité kolizní normy, která má upravit situaci lidí, rodin, které změní sídlo, bydliště z jednoho státu do druhého. Mezinárodní právo soukromé se v civilizovaném světě řídí zásadou důvěry mezi státy, tzn., že v zásadě rozhodnutí států se vzájemně nekontrolují po obsahové stránce. Když to řeknu ještě jinak, laicky, pokud někomu vzniknou nějaká práva, povinnosti, status, nějaký právní stav, podle práva země, ve které žije, tak by v zásadě měly být respektovány i v zemi, do které se přestěhuje. Výjimkou, která je, resp. tím bodem přezkumu, to se nikdy neděje automaticky, vždycky o tom rozhoduje ten soud země, který má uznat to rozhodnutí, a ten má jedno základní pravidlo. Aby to rozhodnutí, ať už soudní nebo orgánů cizí země, uzná platné na území ČR tak, aby nebylo v rozporu s českým veřejným pořádkem. To je pravidlo, podle kterého rozhoduje, zda se to uzná nebo neuzná. A tak to platí nejenom ve všech civilizovaných zemích, ale tak to platí i v českém právu ve všech oblastech. Ať už v oblastech vzniku závazků, smluv, v oblastech vzniku manželství, všude to přezkoumáváme jenom z hlediska, zda to není v rozporu s pořádkem ČR. Je tu jediná výjimka, a to je právo rodičovské, kde k té podmínce nerozporu přidáváme ještě zcela neobvyklou a nestandardní podmínku, že to rozhodnutí, které má být uznáno, musí být plně kompatibilní a souladné s českým hmotným právem. Jinými slovy říkáme, my neuznáme vůbec žádné rozhodnutí, které by nebylo možné učinit i podle našeho vnitrostátního práva. A to je exces v mezinárodním právu, který nenajdete ani v jiné oblasti českého mezinárodního práva, ani v jiné oblasti jiných zemí. Všude se respektuje ta základní podmínka, že si důvěřujeme. A pokud někdo nabude nějaký právní stav, právo v zemi, kde žije, podle tamějšího práva, mělo by být v druhé zemi respektováno.

Pokud není v rozporu s místním veřejným pořádkem. A tu změnu, kterou já vám přináším a kterou chci, je odstranění této nadbytečné podmínky, která do toho práva nepatří a která porušuje zásady mezinárodního práva. O ničem jiném to prosím není. Neměníme vnitrostátní právo, neměníme žádná vnitrostátní pravidla. Pouze řešíme tenhle ten konflikt. Já dál asi nebudu říkat, o čem ten návrh není. Počkám si na případnou rozpravu a budu reagovat tedy na to, pokud mi přednesete své další názory, o čem si myslíte, že to je, a budu vám je případně vyvracet. Teď ještě mi dovolte, aby to, co tu říkám, nebylo postaveno jenom na tom, že si to myslí Láska, tak bych tu rád odcitoval několik věcí od právních autorit, které ta má slova potvrzují a o které já se chci opřít a na které se odvolávám. Začnu naší vlastní legislativou. Její zprávu máte k dispozici. A která ve své zprávě výslovně říká:

„Je vhodné zmínit, že ustanovení § 63 odstavce 1,“ to je to, které chci zrušit, „představuje poměrně atypické ustanovení, neboť vybočuje z jinak setrvalé doktrinálně i normativně držené zásady, že v rámci řízení o uznání cizího rozhodnutí se hmotněprávní přezkum uznávaného rozhodnutí neprovádí.“

Tudíž i naše legislativa mi dává za pravdu, že chci zrušit něco, co je excesem a co do našeho práva nepatří. Pak jsem si vám dovolil rozeslat dopis předsedy Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Z něj mi dovolte citovat možná malinko více, protože si myslím, že asi tu není nikdo povolanější, kdo by se měl k tomuto návrhu vyjádřit, protože to, co tu projednáváme, se týká práv dětí, jo? My to někdy tu zaměňujeme, že se tu bavíme o právu těch rodičů, kteří jsou často žadatelé, ale rozhoduje se o právu těch dětí, kterých se to týká, jestli na území České republiky budou mít své rodiče, nebo ne.

Pan doktor Kapitán rekapituluje:

„Více než 50 let však doktrína mezinárodního práva soukromého směřuje k omezení rozsahu přezkumu cizozemských rozhodnutí. Základním principem mezinárodního práva soukromého a procesního je vzájemná důvěra mezi státy. A právě takový přezkum,“ § 63 odstavce 1, ten, který chci zrušit, „zcela anachronicky v rozporu s vývojovými trendy mezinárodního práva soukromého zavedl. Už jen z toho důvodu jen zcela na místě, aby byl zákon v duchu návrhu, obsaženého v nadepsaném senátním tisku, novelizován. V tomto ohledu lze tedy senátní iniciativu jen podpořit, neboť směřuje k normalizaci regulace, jak ji lze očekávat v podmínkách demokratického právního státu ve střední Evropě.“

A pak bych vám rád odcitoval ještě jednu část. Já jsem ji tu neotevřel, protože bych se zbytečně dabloval. A to jsou ty obavy, aby nebylo zneužíváno toho, že ta jedna nadstardní podmínka zmizí. Pan doktor Kapitán píše:

„Zcela jistě si lze představit případy, kdy bylo dosaženo stavu obejití české právní úpravy, případně byl v cizině nastolen jiný nelegitimní stav, rozporný s zásadami českého práva, na kterých je nutno bez výhrad trvat. K právní reprobaci takových situací lze však využít obecné instituty mezinárodního práva, které jsou pro tento příklad k dispozici. Ať už je to zvláštní úprava obcházení zákona, nebo zejména tradiční úprava výhrady veřejného pořádku. Takové instrumentárium je plně dostačující a užívají jej podle zkušenosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí i ostatní země, nacházející se v evropském systému ochrany lidských práv. Takový přístup nad to umožňuje flexibilně reagovat na vyvíjející se sociologické okolnosti.“

Jinými slovy pan doktor říká, že není třeba se obávat toho, že by docházelo ke zneužívání, nebo řekněme... Ano, klidně ke zneužívání toho, že bude odstraněna ta podmínka hmotného práva. A nevím, asi vy si dokážete představit různé způsoby zneužívání. Od toho, že by někdo žijící v České republice na krátkou dobu vycestoval do země, která umožňuje adopci třeba stejnopohlavním párům, získal tam tu adopci a pak se vrátil a chtěl to uznat. Pravděpodobně taková věc neprojde přes ten soud, který by to schvaloval, i bez odstranění té podmínky. Ze 2 důvodů.

Zaprvé stále zůstává v zákonu o mezinárodním právu soukromém § 5, který zakazuje obcházení práva. Pokud jsou činěny úkony, kterými se právo obchází, soud k takovým úkonům nepřihlédne. A zadruhé zůstává stále v tom paragrafu speciální podmínka, že soud neuzná takový úkon a takové rozhodnutí, které by bylo v rozporu s českým veřejným pořádkem. Takhle funguje kompletně mezinárodní právo. Stačí to. Žádné problémy tam nejsou. Závěrem pan doktor Kapitán uzavírá, že s ohledem na uvedené lze zcela jednoznačně podpořit změnu zákona, tak jak je navrhována v nadepsaném senátním tisku.