Hezké odpoledne ještě jednou. Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové. Paní ministryně poměrně obsáhle představila to, co je v té zprávě. Jak se podíváte na ten materiál, je to zhruba 300 stránek zajímavého textu, zajímavých tabulek, grafů. To, co je na tom dobře, že to ukazuje trendy dlouhodobé. Dlouhodobé trendy v těch jednotlivých složkách. My v posledních letech jsme se té zprávě věnovali trochu obsáhleji, jak na jednání našeho výboru, tak vlastně i tady na plénu. Tuto zprávu jsme projednávali 16. února. Připomenu, že v předchozích letech jsme tady opakovaně přijímali usnesení i jsme přerušovali ta jednání o zprávě o životním prostředí, mimo jiné proto, že se do této debaty i na úrovni pléna zapojovali jednotliví členové, jednotliví senátoři. Minimálně například paní senátorka Seitlová, kolega Bek. Doplňovali jsme to usnesení a bylo poměrně obsáhlé. O to smutnější byly potom ty výsledky a co jsme se dozvídali ze strany Ministerstva životního prostředí. Prostě jsme tu zprávu nebrali na vědomí, tak jak bylo zvykem v těch předcházejících letech, přijímali jsme usnesení, kde jsme upozorňovali na některé věci, kde jsme požadovali některé věci. Požadovali jsme například takovou banalitu, aby ministr životního prostředí dodržoval zákony. To třeba, když zákon o zemědělském půdním fondu, o tom byla řeč před chvílí, několik let vlastně v rozporu s tímto zákonem nebyl ochoten vydat takzvanou protierozní vyhlášku. Přitom v zákoně bylo jasno – ministr životního prostředí po konzultaci s Ministerstvem zemědělství vydá vyhlášku. A několik let ji nebyl schopen vydat. To, co nakonec slavnostně tedy vloni bylo podepsáno, tak je spíš impotentní. Druhá věc je, my jsme měli různé požadavky. Ten jeden byl shodný i s tím, co měla i Poslanecká sněmovna. Chtěli jsme, aby v tak obsáhlém dokumentu, jako je zpráva o životním prostředí, třeba v té kapitole dneska 3, tak aby tam byly alespoň do nějaké míry hodnocena velkoplošná chráněná území, především tedy národní parky. Když už máme ty 3, tak by to nemusel být problém. No, po 3 letech, několik usnesení Senátu, usnesení sněmovny, výsledek nula. Paní ministryně v této pozici vlastně poprvé při jednání o tomto tisku byla přítomna. A myslím, že to slyšela. Řekla, že by ráda, aby to tam bylo zapracováno. A příslušní pracovníci řekli něco jako – zamyslíme se (po třech letech), uděláme pracovní komisi, je to složité.

No, je to složité. A to, co jsme tedy také chtěli, aby se v návaznosti na takovou zprávu, aby se nějak vyhodnocovala. Například a především aby se vyhodnocovala efektivita vynakládaných výdajů. A těmto dvěma problémům bych se věnoval samostatně, nebudu tady číst těch dalších 11, jak jsem měl původně, abych vás úplně nezdržoval, ale řeknu dva takové okruhy. Ten jeden se týká národních parků. A nemluvím o tom jenom kvůli těm národním parkům, ale spíš je to obecnější ukázka toho, jak ty věci potom nefungují. Například v případě právě těch požadovaných údajů o národních parcích, kdyby Ministerstvo životního prostředí chtělo, tak by mohlo monitorovat nebo ukazovat některé věci. Například když tady ministr Brabec v roce 2017 při obsáhlé novelizaci zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tak tady říkal, do televize říkal – otevíráme národní parky lidem. Jako kdyby do té doby to tomu resortu někdo zakazoval. Otevíráme národní parky lidem. No tak člověk by si řekl, rád bych viděl jako ministr, jestli nekecám? Tak chci vidět, jestli jsme to naplnili. Po 3 letech třeba bych se podíval, kolik nových stezek, km atd. jsme otevřeli. No nic takového není, nebyla ani snaha. Nic takového se neudělalo. Naopak Ministerstvo životního prostředí si nechali od firmy externí, zhodnotit vlastně ty 4 národní parky. Stálo to několik milionů a já jsem chtěl vidět výsledek, co jsme si z toho odnesli, když si necháme za miliony zpracovat takovýto materiál, tak co z toho vyplývá? A dozvěděl jsem se v dopise, že nic. Že úkolem těch zpráv nebylo nic. To, že jsme utratili několik milionů na vyhodnocení 4, slovy čtyř, národních parků, máme na to odbor na ministerstvu a nedozvěděli jsme se nic. A nic jsme si z toho neodnesli. My chceme rozšiřovat počty chráněných území. Vlastně to je snaha i Evropské unie. A u nás v našem případě jsou to tedy chráněné krajinné oblasti. A tak jak je vlastně v plánu, měli bychom založit další dva národní parky. Já k tomu říkám – naučme se nejdřív řídit ty 4 národní parky, a pak přidávejme další. Kdyby ministerstvo chtělo mít ty údaje a chtělo je poslouchat, třeba by věděli a vědělo, proč je obecně odpor ze strany samospráv proti teď – já to mám jenom tedy z tisku – ale proč starostové mají nesouhlasné stanovisko s vyhlášením dalšího národního parku.