Mezi skutečně alarmující a zlé zprávy současnosti patří to, jak se vyvíjí situace kolem vody v krajině. Řešení, která jsou v našich silách, v případě vody jsou známá, ale je to hodně o politických rozhodnutích a také o penězích.

1) Potřebujeme zabírat další a další půdu?

Za prvé bychom měli vždy 3x zvažovat jestli je ten či onen zábor půdy skutečně nezbytný. U každé nové stavby ve volné krajině bychom měli zvažovat, zda převyšuje zájem na ochrany jednoho z nejcennějších neobnovitelných přírodních zdrojů, tedy půdy – krajiny. Neopájet se neustále nutností ideální infrastruktury, ta nám sice pomůže rychleji se dostat z bodu A do bodu B, ale zcela jistě platí přímá úměra: čím více aut, tím hůře pro nás i pro planetu.

2) Vodu je potřeba udržet v krajině

Za druhé je nutné vodu udržet v krajině. To je možné jenom pokud se zkvalitní půda jako taková, přibude v ní výrazně organická složka a výrazně se zmenší výměra lánů. Víme, že máme okolo 90% veškeré zemědělské půdy utužené v podorniční vrstvě. Dešťová voda tedy zcela minimálně vsakuje, naopak odtéka a podzemní zdroje se nám dramaticky ztrácí. U nás je průměrná výměra zemědělského subjektu okolo 120 ha, jinde v Evropě je to okolo 20 ha. Máme vážné problémy s degradací půdy vlivem větrné a vodní eroze. Potřebujeme zpět meze, vsakovací pásy trvalých travních porostů, mnohem více zeleně do krajiny. Potřebujeme do krajiny navrátit drobné vodní plochy a mokřady. Před desítkami let bylo na území ČR cca 1,4 milionů hektarů mokřadních ploch, dnes jich máme něco zhruba 300 tisíc.

3) Musíme změnit hospodaření v lesích

Za třetí je to zásadní změna hospodaření v našich lesích. Převažující hospodářské smrkové monokultury jsou v době sucha náchylné na škůdce, protože smrky mají jak známo mělký kořenový systém, navíc se pěstují v nevhodných nadmořských výškách. Za současný katastrofalní stav lesů na severovýchodě Moravy mohou velmi nepříznivé klimatické podmínky, ale zřejmě je tu i lidský faktor. Je třeba měnit druhovou skladbu lesa na přírodě blízkou, vyloučit holoseče a zejména zavést šetrné způsoby hospodaření v lesích, tak jak jsou determinovány v certifikaci FSC. Lesy obhospodařované podle těchto pravidel jsou nejen zdravější a odolnější, ale také dřevo zde vytěžené má na trhu vyšší hodnotu. Opatření výhodné pro přírodu je tak přínosem i pro člověka. Na les se nedá dívat jen přes ekonomiku, i když plně chápu majitelé lesů, že nechtějí prodělávat. Těžby suchých smrků, ze kterých již kůrovec dávno vylétl, mohou být zcela neekonomické, pak je lépe je ponechat na místě, mají výrazný ekologický význam. Je potřeba podporovat přirozenou obnovu lesa, výsadby v současné době hynou z 50 až 70 procent, jsou to tak výrazně neekonomické vstupy do lesního hospodářství.

Shrnutí? Ano, jediná cesta je ve změně zemědělského a lesního hospodaření a v budování drobných vodních ploch. Těchto opatření je možné docílit jedině cílenou a výraznou finanční podporou od státu a nastavením správných parametrů Společné zemědělské politiky EU.

Velmi často je zmiňována problematika budování přehrad. Přehrady jsou bezesporu důležité, prioritně v návaznosti na dostatek pitné vody, netvrdím ani, že naše zem už žádnou nepotřebuje. Nicméně vodu v krajině neudrží. Pokud chceme „předat českou krajinu a nádhernou přírodu našim dětem v lepším stavu, než jsme převzali“ (to je citace z vládního prohlášení a úkol nadmíru těžký!), tak se chovejme k přírodě s pokorou, opravujme, udržujme a zásadně změňme přístup ke krajině. Miliardové investice do jednotlivých staveb jsou v této souvislosti k ničemu.

Petr Orel, senátor za Zelené