V Senátu jsme se v tomto týdnu zabývali poměrně podrobně novelou školského zákona. Tedy normou, která má pomoci českému školství k tomu, aby naše děti byly lépe připraveny na svůj budoucí život. Zákon, který má vylepšit jistě velmi složitý systém, na který však my rodiče spoléháme, a věříme, že zajistí, aby naše děti nabily ty nejlepší předpoklady pro jejich morálně komfortní, hodnotově správný a profesně úspěšný život. Vzhledem k tomu, že toto téma se mě osobně dotýká, neboť jsem se rozhodl přestěhovat zpět do ČR, a také moje děti by měly začít od září chodit do českých škol, dovolím si k projednávanému zákonu několik poznámek. Ty chci formulovat nejen z pohledu rodiče, ale také z pohledu podnikatele, který se dlouhodobě věnuje podpoře start-upových projektů a velmi rád se ve svých firmách obklopuje mladými lidmi kvůli jejich neotřelému, odvážnému a progresivnímu ohledu na svět.

Chtěl bych se vyjádřit především ke změně, která byla do novely včleněna pozměňovacím návrhem v Poslanecké sněmovně, a sice nové možnosti individuálního vzdělávání na druhém stupni základní školy. Domnívám se totiž, že je to cesta správným směrem, která nás obrací od minulosti k budoucnosti.

Individuální vzdělávání považuji za zcela rozumný a správný krok, který má mou plnou podporu. Uvedu jen několik argumentů, proč tomu tak je.

Rodiče mají a musí mít právo volby, a pokud jsou schopni ve spolupráci se základní školou zabezpečit kvalitní výuku, jsem přesvědčen o tom, že to může být pro některé typy žáků daleko efektivnější než konvenční vzdělávání v přeplněných školách. Měl jsem možnost poznat několik rodin v zahraničí, které děti takto běžně vyučují. Mohu konstatovat, že jejich pokrok nejen v objemu znalostí, ale rovněž v měkkých faktorech, jako jsou chování, disciplína a úcta, byl mnohem dynamičtější než u většiny jejich vrstevníků. Stejně tak znám přínosy individuálního vzdělávání také z pohledu učitelů a ředitelů škol, kteří se této formě dlouhodobě věnují a s kterými jsem novelu školského zákona konzultoval.

Dnešní doba se mění velmi dynamicky. A pokud se v případě novely školského zákona bavíme o normě, která bude ovlivňovat výchovu našich dětí, jejich aktivity, život někdy za 10, 15 let, měli bychom mít sami víc odvahy a být v tomto ohledu spíš vizionáři. Vždyť všichni dobře víme, jak my sami i dnešní mládež dokážeme intuitivně, spontánně a spolehlivě pracovat s moderními technologiemi a informacemi na internetu.

Velmi dobře si dodnes vzpomínám na hodiny zeměpisu, jak jsme se memorovali třeba hlavní města, názvy řek, pohoří, apod. Kdo z nás, vyjma kolegů pedagogů, si ale všechna tato data dnes detailně pamatuje? Kolikrát jsme spíš všichni nahlédli na internet, abychom si tu kterou informaci v mžiku našli? A co teprve složité matematické vzorce a výpočty? Dnes jsou běžnou součástí internetu, dostupné kdykoliv a takřka odkudkoliv.

Naše děti nemají telefony a tablety jen pro sociální sítě a hry. Tyto technologie se stávají zcela integrální součástí jejich života. Vždyť není to tak dávno, kdy mít telefon v kapse bylo něco neobvyklého, drahého a výjimečného. Dnes ho máme všichni. A kromě telefonování jej používáme i jako osobní kalendář, kapesní encyklopedii, internetový prohlížeč, komunikátor pro sociální sítě, modem, přes který se s kamarády dělíme o pocity, zážitky nebo myšlenky.

Mladí lidé dnes přemýšlí jinak a nehledají překážky tam, kde je většina z nás přirozeně vidí. Být online považují za normální. V tomto kontextu přistupují k informacím, jejich vyhledávání, zpracování a využívání. Na rozdíl od předešlých generací se tedy nemusí učit názvy pohoří, protože si je v mžiku najdou na online mapách. Nemusí se biflovat dlouhé statě o fauně v Africe, neboť v kapse nosí nekonečnou encyklopedii plnou multimediálních videí, fotografií, odborných a populárně laděných definicí, ve kterých mohou rychle srovnávat data, v diskusích si vytvářet vlastní názor a ihned se podělit s přáteli o své názory či pocity.

V posledních týdnech se intenzivně věnuji jedné z našich nejnovějších start-upových aktivit, diskutuji s mladými lidmi, kteří oplývají vynikajícími matematickými dovednostmi, jsou špičkoví na propočet pravděpodobnosti, ale zároveň sleduji, jak výrazně se mění systém jejich uvažování, ale také schopnosti, které potřebují pro své profesní uplatnění. Není to schopnost nabiflovat si informace, ale umět je vyhledat, zpracovat a použít.

V této souvislosti se chci ještě závěrem vyjádřit k další ze změn, kterou novela školského zákona zavádí. Tou změnou je povinná maturita z matematiky.

Nepokládám totiž za zcela rozumné, aby se tento předmět stal povinným maturitním oborem u všech typů škol. Základy matematické abstrakce přece získá člověk již na základní škole a není tedy důvod, aby byl matematikou strašen i student například humanitních oborů. Obzvláště ve chvíli, kdy většina informací si umí najít právě na internetu.

Proto bych chtěl apelovat na vládu, aby při přípravě příslušného nařízení, které má stanovit obory s povinnou maturitní zkouškou z matematiky, nepřemýšlela jako orgán centrálního plánování, ale aby nechala víc kompetencí ředitelům škol, kteří by měli mít podle mého soudu více prostoru pro zajištění toho, aby si jejich absolventi našli dobře placenou práci, než aby byli otroky byrokracií, tabulek, formulářů a výkaznictví.

Ivo Valenta
slovácký senátor