Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegové, kolegyně, mám dnes aktivní den. Takto, včera po jednání výboru se mě dotazovala naše média v té tiskové místnosti, zda si myslím, že tento zákon bude schválen. Abych nezdržoval, tak jsem říkal, ano. Tím moje vyjádření skončilo.

Stejně tak bych nemusel zdržovat ani zde, ale bylo by nedůstojné tohoto významného zákona, vůbec celého zákona, nebo stále cizelovaného, už 30 let, o zdravotním pojištění, aby se k němu prakticky nejednalo, tak zkusme si to užít aspoň chviličku a podívat se na to, jak zajímavě jsou všechny poslední vlády, od levých i levicových, protože jsou i levé, levicové, i levých, pravicových a všech, jak jsou si hrozně podobné v jedné věci. V tom přístupu k tomu naceňování zdravotní péče. To říkám po 43 letech praxe, když pominu plánovitou éru socialismu, dnes jsme taky slyšeli už o plánovitém řízení těch nároků na finance, tak posledních 30 let, co zbylo ze 100 miliard, je nás 10 milionů pořád, teď je o 400 tisíc Ukrajinců víc, ale dejme tomu, že je nás 10 milionů stále, bylo to 100 mld., 200 mld., 300 mld., teď 450 mld. plus minimálně 20 % z kapes, takže jsme už na 500 mld. A může to jít kamkoli jinam. Tento zákon by se klidně mohl jmenovat zákon o úměrném snížení poměrně značného dramatického navýšení v poslední době. Takhle by to mohlo být, aby to nebudilo drama a strach. Protože taky se včera ptali, jestli bude dostupnost zdravotní péče zajištěna. Hrůza v očích obyvatel, těch strašených už úplně vším, ještě že nebude dostupná zdravotní péče. Když byla za těch 900 na pojištěnce zajištěna v roce 2019, za těch 1900, 1700 nebo 1400 bude zajištěna i nyní. Takhle bych to řekl.

Je tam ta jedna věc, že žádná z těch vlád, ta dosavadní k tomu má příjemně pragmatický přístup, to se mi hodně líbí, tam to teď posadíme, tak to budeme valorizovat a už to nebudeme řešit moc, tak aby tam, co máme, tak dáme. Ten model je asi tento. Představte si, že vám stát dá jako důchodci, já to teď hodně sleduji, jaké mám možnosti, tak vám dá stovku, abyste chodili někam na obědy do restaurace. Přijdete do restaurace, restauratér už ví, že máte na to stovku, řeknete: Já si dám guláš. Kolik bude stát? On řekne: Ten je za stovku. Pak jednou přijde zase někdo a řekne: Ne, ne, důchodci, těch je potřeba si vážit. To je naše nejen voličská, ale i sympatizační vrstva. Tak jim dáme dvě stovky na ten oběd. Přijdete do restaurace, restauratér ví, že máte dvě stovky. Vy říkáte: Kolik ten oběd bude stát? Dal bych si guláš. On řekne: 199 korun nebo 200 korun to skoro vychází. Vy říkáte: Jak to, že jste tak zdražili? On říká: Tak energie a všechno. Je modernější, máme to na elektronických mlýncích. Všechno děláme jinak. Potom někdo přijde a řekne: To je moc. Dáme jim, důchodcům, 170 korun. Stejně mají víc, než měli tu stovku. Tak tam přijdete do té hospody, ten řekne: To je kritické, já se s tím skoro nemůžu vyrovnat. Kolik bude stát ten guláš? Tak 169 korun nebo co, 170. Tak to asi běží. Takže žádná cenotvorba, cena masa, ať už sójového nebo hovězího, cena cibule, co tam ta kuchařka běhá, plyn... Což by až tak nevadilo. Já jsem v tom vyrostl to první období, kdy vždycky byly ty limity. Teď říkám, roste to nahoru. Ale trošku se nám v tom ztrácí potom ten smysl, to znamená zdravotnictví – nezbytné, zbytné a zbytečné. To zbytečné a zbytné se samozřejmě nafukuje, protože v tom nezbytném není čas, starat se o nějaké dohadování na navýšení. Takže to přirozeně bují. To je taková zdravotní inflace, kterou ani Milton Friedman neuměl zanalyzovat. I když krásně popsal ty nadbytečné požadavky a nároky, tak tam to jaksi promyšleno nemá, což jsem se snažil hodně si dohledat. Není to úplně špatně. Ta společnost se s tím vyrovná. Pragmaticky viděno z ministerstva financí, kde je 1000 jiných starostí, tak tam bude něco zastropováno, zafixováno, pak se to vždycky zvalorizuje o příslušnou částku, zbytek, stejně tak, jak půjde život, tak si ti lidé doplatí, tak jako už teď platí všichni a nestačí se divit. Já ani nechodím na gynekologii, stačí mi zubaři...

Samozřejmě, že tam běží ta vlastní cenotvorba, tam to běží velice hezky. Úplně nejlépe to běží ve veterině. Když si necháte odoperovat psíka, tam je naprosto všechno jasné, cenotvorba, kolik za šicí materiál, kolik za pohlazení psíka, otevření psíka, uzavření psíka, uspání psíka. Jsou tam naprosto přesné ceny.

My romantici to umíme taky ve zdravotnictví, děláme to jenom jako přidruženou akci. Třeba teď se 4 roky Dušek, ještě než zcovidněl, protože teď je k nepoužití Ústav zdravotnických informací, ale 43 nemocnic dělalo na celou svoji strukturu, vůbec spočítaly náklady. Kupodivu se to trefovalo plus minus na stokoruny. Nebyl rozdíl úplně jako třeba Plzeň a Ostrava. Umělo se to srovnávat. Jiná věc je, jestli už to umíme srovnávat napříč sedmi druhy zdravotnictví, to znamená – státním, krajským, městským, tam ještě ano, ale potom už řetězce jinak, obrana jinak, dvouzdrojové financování. Samozřejmě zcela jinak už potom to můžou vidět ti malí, drobní soukromníci, což bych nepodceňoval, protože to jsou všichni praktici, všichni urologové, všichni gynekologové, všichni zubaři. Je to poměrně velký segment.

K těmto analýzám se asi nedopracujeme. Vůbec nevyčítám panu ministrovi, že v těchto hektických týdnech a změnách rozpočtu nepředloží nějakou superanalýzu, že si ani nevyžádá žádnou z těch let minulých, protože my jsme to tak trošku vzdali. Ono totiž když si to potom napočítáte, všechno to naceňování, ať u 43 nemocnic, z těch 153 nemocnic, to je perfektní vzorek... Tak si to stejně netroufnete.

Protože najednou zjistíte, že ve Vsetíně se bude oslabovat, protože jim tam přidali, a v Motole, že by byly demonstrace, protože by jim tam zase museli ubrat a že to stejně neumíte vybalancovat, tak se říká, že jsme 10 let by se to nějak srovnávalo a to jsou ty řeči. Hodně bych varoval před tou nadějí, kterou řekl i pan ministr, že se bude platit za kvalitu. Tak dívejte, je to asi tak. Já nevím, jestli jsme jako senátoři placeni za kvalitu a nepochybně já nepatřím k nejkvalitnějším senátorů. Asi bych měl dostávat méně. Určitě nemáme ani prezidenty ani ministry podle kvality. A stejně tak je to v tom zdravotnictví. Tam to je ještě tvrdší o to, že jinak kvalitu vnímá ten konzument, to znamená pacient, tam někdy dost stačí, když se na něho směje sestřička, doktoři jsou hodní, nikdo mu nenadává, je dobrý oběd. Protože on nikdy nedocení, co se děje na něm na té JIP. Někdy jinak to vidí různé druhy specializací. A jinak to vidí producenti, výrobci, kteří řeknou – vy pracujete vysoce nekvalitně, protože nepoužíváte našeho materiálu z posledního roku. Pořád to šijete něčím, čím byste neměli, a tak. Ale tak on se toho nemá kdo chytit. U nás ti kvalitáři vůbec neexistuje. To je pár bakalářů po škole, kteří vypisují nějaké formuláře. A potom říkají, že se kontroluje kvalita. Takže kvalitu můžete kontrolovat, když vám výrazně v jednom špitále umírá více lidí než v jiném. Ale o ta čísla se nikdo nezajímá. Nám se taky, my jsme od roku 1977 vedli národní onkologický registr, kde bylo poměrně jasné, jak se věci vyvíjejí. Alespoň v krajích, dokonce i v pracovištích. Teď se nám to stoplo. Od roku 2018 nemáme data. Proč myslíte? No protože je covid, že jo? Covid je náš nepřítel i přítel. Přítel je proto, že tu minulou vládu přiměl k tomu, aby takhle přes noc skočila a navýšila, oddlužila nemocnice, ty, které byly neprávem zadlužené, i ty, které na tom léta pracovaly systematicky, aby se uměly zadlužit. Tak jsme si zase srovnali krok a pokračuje se. Takže nic špatně. Platí to, co jsem říkal v médiích, protože v médiích se nemá lhát v žádném případě, tam by nic neřekli špatně. Takže tam jsem řekl – bude-li to schváleno, ano. A skoro, aniž bych chtěl předjímat vaše rozhodnutí, tak jsem o tom přesvědčen. A jiná věc je, že pravděpodobně pokročíme do doby pragmatismu, kdy se budeme dívat, kolik na to máme. A to tam pustíme. No ale už se asi nedozvíme, jaká je pravá cena guláše, protože kolik tam dáme, tak tolik ten guláš bude stát. A teď nevím, jestli jsem pronesl rozpravu levicovou, pravicovou... Za koho vlastně... Určitě ze mě nebude mít radost prezident Kubek, určitě ne odbory, nepředpokládám, že by kolegové. A určitě někde na chodbě mě někdo poplácá po zádech a řekne: „dobrý, Honzo, žes to řekl.“ A naši analyticky zdravotnických informací se pustili do mutací, kolik mutací je v Prachaticích a kolik je v tom, takže se zase k ničemu nedobereme. Jenom bych chtěl říci, že ta rovnátka, která se tam ozvala, ta ortodoncie, to není tak od věci. To je od narovnávání zubů dospělých. A vypadá to banalitně, ale ono je to možná i takové naznačení, že on i ten systém by se trošku mohl začít narovnávat. A ta inflace i když pomine a bude mít zase třeba 1 %, protože já jsem optimista, tak vždycky doufám, že vnoučata ano, tak si stejně myslím, že ta inflace toho zdravotního systému, těch nezbytných věcí a zbytečných... Tedy těch zbytných věcí a zbytečných na úkor těch zcela nezbytných. Protože zlomená noha, rakovina, infarkt, roztržené břicho, roztržená ledvina, to pořád vypadá stejně, jak to vypadávávalo ještě za války, že? Anebo po válce. Tak já mám pocit, že do toho budeme mrhat stále více. A dával bych si pozor na tuto vnitřní inflaci, která je nepozorovaná, abychom potom zase v nějakém nadšení některého dalšího premiéra nezaznamenali náskok třeba zase na 3000. Protože ono to – za státního pojištěnce – protože ono to není tak banální. V době, kdy jsme měli těch 800 a bojovali jsme o každou desetikorunu a byla to černá díra a Němeček tím trpěl pod tlakem ministrů financí, tak v té době se platilo 1800 OSVČ, dvojnásobek, a asi 3200 3400 platili zaměstnanci ze svého a stát platil tu čtvrtinu. Neuměl zdůvodnit proč, protože většina důchodců naopak je více nemocných, děti jsou třeba více nemocné než ten střední věk, ale ten střední věk na to vydělával, takže ty proporce byly takové neutěšené. A vypadalo to, že když budeme usilovně bojovat, hlasovat, schůzovat, shromažďovat se, tak každý rok se nám podaří o 20 korun to navýšit. A to se dělo. No a potom tedy rázem pětistovka a dvě stovky a teď zase, že kousek níž. Tak já jsem jenom chtěl upozornit na ten mechanismus a říct, že jsme se sice dostali dál v těch platbách a že zdravotnictví neklekne, to bych chtěl všechny ubezpečit. A když někdo klekne, tak asi vlastní vinou. A ti, co klekali hodně, tak ti už byli oddluženi, takže chvilku zase teď klekat nebudou. No a určitě příští rok to zase nějak zdůvodníme. Chci říct, že v tom chybí taková nějaká trošku ta racionalita toho guláše. A že alespoň někdo v nějaké drobné komise na ministerstvu nebo v nějakém oddělení by se měl věnovat i té nákladové stránce, neboť třeba náš pár první náměstek na Ministerstvu zdravotnictví je kompletně informován o celé struktuře farma firem a jak si v tom počínají, protože pracoval tam léta, stejně jako u Lékařů bez hranic, takže to vidí z obou stran. A takže bychom se mohli občas alespoň ze zájmu pouštět do nějakých racionálních financování. A uzavírám to tím, že platí, co jsem říkal pro média, říkám to už potřetí, že tento zákon bude schválen, což berte, pane ministře, jako aktuální podporu ve vaší nesnadné situaci.