Já tomu rozumím... Tak se pak omluvím kolegyním a kolegům, že třeba něco zopakuji, protože já tady mám samozřejmě prostřednictvím paní předsedající na pana ministra takové, řekla bych, aktuální věci, které by mohly pomoci těm dalším debatám. 

Zaznělo tady, že se tato problematika v Senátu objevuje velmi často, myslím si, že to je jednak dáno pandemickou situací, že se nemohly konference pořádat, ale nebývá zvykem, že na jedno téma jsou tady tři konference a kulaté stoly. Takže si myslím, že, byť společnost stále tento problém u nás bagatelizuje, tak to tou společností hodně hýbe. To, co tady říkal kolega Láska, já panu ministrovi mohu potvrdit asi stokrát, protože na všech těch kulatých stolech zaznívalo to zesměšňování těch obětí, ta bagatelizace, to, že veřejnost, já se nechci bavit o hulvátech v hospodě nebo na fotbale, prostě to, že si za to ta ženská může sama, to je úzus v naší společnosti. A zaznívalo to tady, jak jsem říkala.

Zajímavé bylo, když jsme včera tady pořádali ten poslední kulatý stůl nebo konferenci v tomto sále, že z našeho předsálí od zaměstnanců našich zaznělo: Dřív to ty ženské nějak neřešily! A teď je kolem toho... Až mě zamrazilo, přátelé. Tady včera s námi kromě spolku Bez trestu to řešilo i velvyslanectví Velké Británie a velvyslanectví Kanady. Protože oni už si přestali do té kapsy lhát, na rozdíl od nás, a vědí, že to latentní, to podhoubí, které je, že je potřeba do toho prásknout. A oni do toho práskli!

A bez ohledu na to, že by nás chtěli nějak poučovat – nechtějí náš poučovat, oni nám chtějí říkat – my jsme tady, pane ministře, včera měli kulatý stůl... Ne, ne, ne, já jsem vyjádřila nikoliv pochybnost, ale lítost, že neuslyšíte, tak jsem to trochu zdržovala, tak se omlouvám. My jsme tady měli včera kulatý stůl a spolupořádali ho, kromě spolku Bez trestu, velvyslanectví Velké Británie a Kanady. A to je společnost, která si také dlouho lhala do kapsy. A také říkala, že u nich tento druh násilí není. A oni nás nechtějí poučovat dneska, ale oni nám chtějí říct, kde oni dělali ty chyby. Ať je neopakujeme pořád. Takže jenom dávám podněty k těm vašim debatám, s kým vším by se to dalo řešit. My jsme tady pojmenovali některé problémy, které bychom chtěli mít jako domácí úkoly a které by měly pomoci více chránit oběti těchto násilných činů. Domácí a sexualizované násilí totiž patří mezi trestné činy, které zanechávají zničující následky pro život obětí. A většinu z nich provázejí v podobě různých posttraumatických poruch po zbytek života. Přitom v obou případech dosud nemáme nastaven systém tak, aby byly pachatelé souzeni a potrestáni adekvátně tomu, jaké škody napáchali.

Víme – a na to už jsou čísla – že tyto formy násilí, zejména za pandemie covid-19, narostly, protože ty podmínky byly, jaké byly. Však myslím, že i díky tomu, jak se do osvěty vložily neziskovky, tak řada z nás poznala mezinárodní gesto Signal for Help. Tedy zvednutí ruky dlaní od sebe, schovat palec do dlaně. A pak kolem něj ohnout ostatní prsty, které znamenají žádost o pomoc ve svízelné situaci za zavřenými dveřmi. Oběť ho může snadno použít například při videorozhovoru, aniž by zanechala digitální stopu. To je zdánlivá maličkost, ale je to velmi důležité. V Česku to moc neumíme. Hlavně s trestáním domácího a sexualizovaného násilí. Víme například, že každé druhé znásilnění, které končí u soudu, se trestá jen podmíněným trestem. Takto trestáme často i pachatele dlouholetého a brutálního týrání a násilí. Pan ministr to zmínil. Já bych chtěla zmínit to, proč se to možná děje. A zase dodám kontakt – včera nám tady hovořil pan doktor, právník, že ty podmíněné tresty dávají jako daleko větší lhůtu k tomu, kdyby pak byl ten člověk trestán, tak že vlastně to trest je. A to vy jste tady říkal, že je to na velikou debatu. Ono máme tady různé druhy trestů, o kterých jsme se tady bavili, od domácího vězení. Takže ono to, že někoho zavřeme až zčerná, to není řešení, pane ministře. A dokonce to nechtějí ani ty oběti. Ono to je tak strašně citlivé proto, že vlastně jde třeba o partnery, o manžely, rodiče dětí. A jestli je ta žena, ta slabší, ta oběť, tak ona si přeje sice být od násilníka pryč, ale ona nechce přece tu rodinu připravit o toho otce svých dětí. Proto je to tak citlivé. Proto je to to zasahování do toho, proto je tohle to nejhorší zjišťovat. A my bychom měli mít nastaveny ty mechanismy, které, když pak dojde k tomu bouřlivému rozvodu, aby už tam nějaké ty body před tím byly. Aby to nebylo, že teď si vyřizujeme ty účty. Takže dovedeme si představit, jak působí na oběti, když musí přihlížet k tomu, že viníci zůstávají na svobodě, zatímco jejich jizvy se zacelit nedaří. A z toho plyne, že rozhodování soudů bohužel ne vždy odráží závažnost těchto trestních činů. Oběti často pak žijí s pocitem, že před soudy se nelze dovolat spravedlnosti. A vím, že soudnictví je konzervativní soustava, to je v pořádku, nechceme jí zasahovat do jejího působení. Ovšem, ovšem! Prosím, měli bychom si ve skutečnosti uvědomit, že tento stav není udržitelný. Je to především z mého pohledu velký úkol našeho soudnictví, protože podstata trestného činu sexuálního nebo jakého násilí domácího, na dětech, je přece o něčem jiném. Jak se má oběť adekvátně bránit, aby to soud uznal? Má křičet? Má vyndat bambitku? Má co? Tady je přece ten terminus technicus nový zamrznutí. Ta žena – a zaznívalo to tady včera – je v šoku, když nečeká, že někdo... A co má dělat? Má křičet, aby on ji ještě více přidusil? Tak ona zamrzne, a tím pak souhlasí? Takhle se to dneska hodnotí. Pane ministře, prostřednictvím paní předsedající, to byste se divil, co ještě dneska i u vás v Brně zaznívá v soudních síních, jak soudní znalkyně pěkně hodnotí a těm ženám to pěkně natírají. A nechci to tady jako nijak zveličovat. Prostě děje se to. A jak říkal kolega Láska – kdyby jedna jediná – vy jste to říkal – kdyby jedna jediná žena, kdybychom ji zachránili, jak dlouho s tím žijí? Děti jsou v těch rodinách. Oni to vidí jako ty vzory. A mlčí, protože se bojí. Takže pojďme vést ty debaty. Vedou se, ale pojďme je vést i s ministerstvem, s politiky, protože to, že se o tom nebavíme, to, že společnost to vnímá takhle jednoduše, tak je to to, že to vlastně opravdu nikoho v tom veřejném prostoru nezajímá.

A když ten problém vznikne, tak ona se: „Kdo ví, jak se oblíkala. Kdo ví, jaká je to ženská. Kdo ví, jakou má pověst.“

Běží to. Zaznívalo to tady, pane ministře, podepisuji to, bohužel. Moc jsme se daleko nedostali. My jsme se včera na konferenci, spojili jsme síly, protože tady byli i poskytovatelé sociálních služeb, byly tady i oběti, a spojili jsme síly proto, že chceme tedy jasně předat naše poselství, že potrestání pachatelů by mělo být úměrné závažnosti a následků trestného činu. Ono to není jenom „vždyť se jí nic nestalo“. Ona pak není schopná žít normální život, ona není schopná chodit do práce. Á propos, ekonomický efekt – zdravá ženská nemůže chodit do práce. Proč? Má psychické trauma. Neodvádí daně. Ona je závislá na tom systému. Pojďme vidět i ten ekonomický efekt. Pro oběti by bylo přínosem, kdyby jim soudy přiznávaly vyšší částky jako náhradu pachatelům způsobené škody a nemajetkové újmy. Pak ovšem je tady ale nutné, aby jim tyto částky byly opravdu vypláceny. Už jste se tady bavili o tom, jaký je to problém. Ty ženy se toho prostě nedočkají. A jít si pro něco, na co mám nárok, po takovémhle zážitku, je to velmi nedůstojné. A radši se na to vykašlou.

My si to tady přece vyprávět nemusíme, my to víme, jak je složité pak často tyto peníze vymáhat. A co nepovažuji také za zcela férové, je délka soudního přepisu, už jste se zmiňovali. I to je pro oběti velice zatěžující a vyčerpávající. Z terénu často slýchám, jak je důležité diskutovat možnosti dalšího vzdělávání soudců. Musím říct, že náš včerejší kulatý stůl byl na to téma. Pane ministře, myslím si, že policistům se vzdělávání dostává, tam bych řekla, že ten pokrok je zcela zřejmý. Ale naši páni soudci na školení nechodí. Ono se jich to – promiňte – tak trochu netýká. Oni přece všechno vědí. Kdo jim do toho – promiňte – bude kecat? Nějaký neziskovky? No ani náhodou přece. To nejde. Říkali to tady sami soudci, ti osvícení, že na ty akce chodí jenom sami. Pak povstal jiný pan soudce a řekl: „Ale proč by se ti naši soudci měli v tomto duchu vzdělávat, když vlastně se mu to dostane na stůl jednou za 3 měsíce? Má tam jiné, důležitější věci, tam se má vzdělávat.“