Vážený pane ministře, vážená paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové, já se přiznám, že nepřestávám být dojata z té atmosféry solidarity v České republice. Já si říkám, co vlastně všechno se musí stát, abychom byli tak jednotní. A dnes z veřejného prostoru na mě vyskočila velice moudrá slova: „Když nám je zle, tak se umíme chovat jako lidi. Když nám je dobře...“

A tam už si každý můžeme dát několik teček.

Já bych asi navázala na slova kolegy Čunka o té příležitosti. My jsme se do té evropské historie poměrně nedávno nezapsali úplně dobře. I ti syrští, syrské děti, které ztratily rodiče, byly pro nás velikou přítěží. A to by možná nebylo tak zlé, jako to, co se způsobilo, co se spustilo. To horší v nás. A my jsme teď vlastně najednou se probudili. A tak jak Češi umíme být úžasní a jsme, v poslední vesnici a v největším městě, tak jsme začali pomáhat, možná i proto, že na tu válku více vidíme. A nejenom to, že ti uprchlíci nás překvapují, že nechodí rozedraní, tak jak jsme to viděli ve válečných filmech, ale že sem chodí velice solidní, vzdělaní lidé. A to všechno je pro nás velkým poučením. A já to, co řekl pan ministr a předřečník, tak bych ještě chtěla povýšit na to, protože určitě po té euforii, tak jak jste mnozí zmiňovali, tady nastane situace toho bičování těch fake news, co zlého nám sem ti lidé přinesou. A já myslím, že to tentokrát má jednu velkou změnu. A ta se odvíjí právě od těch dětí. Nejenom, že ty děti k nám přichází, ale to pozitivní, jak ty rodiče působí na ty mladé rodiče. A že ty fake news by se tentokrát na těch sociálních sítích nemusely tak rychle rozvíjet, protože tu máme přes ty děti přesně ty pozitivní zkušenosti, přesně ten vděk těch rodičů, tu ochotu těch dětí se učit. Já si dokonce myslím, že ty ukrajinské děti budou pro ty naše, už leckdy zlenivělé, příkladem. A že by se to nemuselo prostě tolik zvrhnout. A poprosím i nás, politiky, jak teď krásně svorně hovoříme, to jsem snad nezažila za tu svoji několikaletou politickou kariéru, tak si to užívám, ovšem za jakou cenu to je? abychom těm pozitivním věcem pomáhali, abychom toho využívali. A abychom si nevšímali těch negací. A já ten optimismus, který musíme mít v té pedagogické práci, nakonec v každé práci, i lékař, když jde operovat, tak musí věřit, že ten pacient nezemře, tak abychom se ten optimismus snažili šířit více, protože to negativní, jak víme historicky, se šíří daleko rychleji. A opravdu využili ten challenge, který nám ta válka vlastně paradoxně přináší. Že jsme se tady k sobě tady u nás, v té bohaté společnosti, začali chovat zase jako lidi. Janek Kroupa otevíral předevčírem v Pardubicích novou pobočku Paměti národa, aby mladí nezapomněli na ty hrůzy války, protože pamětníci už téměř nejsou. Nebo jich je maličko.

A řekl jednu zásadní věc. Do této doby jsme mladým chtěli připomínat válku díky pamětníkům. V Pardubicích, když se otevírá pobočka, tak válka je. My jim ji můžeme ukázat na konkrétních příkladech. A děkuji i, tak jako vy všichni ve svých městech, kapelám pardubickým, které včera ty malé, mladé zmobilizovali. A ti mladí na tu válku přímo přispívali. Takže já to vidím, že máme příležitost být zase lidmi. Děkuji za pozornost.