Dobré dopoledne, vážení předkladatelé, kolegové, kolegyně, vážený pane předsedající. Žijeme v 8. nejbezpečnější zemi a jdeme posilovat právo nošení zbraně ústavním zákonem. Nebudu přesvědčovat přesvědčené ani z jednoho tábora, jenom bych možná tuto vážnou debatu si dovolila i odlehčit na vlastním příkladě, podotýkám, že nejsem radostná z tohoto projednávání, dokonce si nemyslím, že více zbraní ve společnosti přinese větší bezpečnost. Opravdu bych se toho amerického vzoru v tomto případě dožít nechtěla, kdy počet zbraní vlastněných mnohonásobně překračuje počet obyvatel, i v přepočtu na děti. Víte, co považuji za nebezpečné při projednávání tohoto návrhu, je ta pachuť zlé EU a nás chudáků. Pokud se bavíte, teď jste se ohledně tohoto zákona bavili se svými voliči, jistě vás kontaktovali, příkladům nebo to, co má EU jako svoje poslání, rozumí málokdo, ale nám senátorům to není cizí. Oni nerozumí často ani poslání Senátu, protože ta problematika je vzdálená, rozumí se té komunální politice, ale to, co je o dům dál, už ne. Je na nás, abychom to vysvětlovali, překládali z češtiny do češtiny.

Řeknu vám jeden příklad, kdy jako žena, podotýkám nepolitička, jsem se dostala na nádraží v Pardubicích do situace, kdy tam bylo mnoho cestujících, najednou tam byl strašný křik, byl to nějaký muž, který byl na první pohled nebezpečný, byl rudý, já jsem nevěděla nic lepšího, než se mu podívat do očí. Ten člověk byl psychicky narušený, než jsem se nadála, tak byl u mě. A co se dělo pak, můžu si gratulovat, neměl žádnou zbraň, já taky ne, ale tím, že jsme navázali oční kontakt, tak mě popadl, roztočil mě jako vrtuli a flákl tam se mnou o zem. Mě se rozlétla kabelka, tam bylo všechno, nebyla tam zbraň, protože nejsem nositelka té zbraně. Zvedla jsem se, lidi se okamžitě shlukli okolo, nikdo nic, zůstali štajf. Já jsem začala volat: Volejte policii! Nikdo nic. Volejte policii! Jeden se vzpamatoval, až na mé třetí volání, té postižené, teď nedávám ani otázky ani odpovědi. Kdyby tam byla třeba zbraň moje držená legálně, co by se stalo? Skončilo to dobře, přijeli zdatní ošetřovatelé, tři pána zmordovali, dali mu nějakou injekci, já jsem se oprášila jako dáma a šla jsem dál. Jenom říkám, co by se stalo, kdyby tam ta zbraň byla. Já bych nechtěla jezdit autobusem, kde někdo si hájí svůj život, náhodou vyjde střela, která patřila úplně někomu jinému. Jak si tohle zodpovíme?

Navážu s dovolením, prostřednictvím pana předsedajícího, na kolegu Cieńciału. Víte, pardon... Má krásné jméno, on mi to odpustí, jste senátoři, hned jste mě opravili... Omlouvám se. Víte, když budu chtít bránit svůj hrad, nejspíš v noci, budu na té zbrani muset spát? Už dnes ji mohu mít, mohu bránit svůj hrad, když mám legálně drženou zbraň. Dám si ji vedle sebe na noční stolek? To ne, když spím, tak útočník přijde a ještě ji použije. Dám si ji tedy do sejfu? To taky ne. Ale to jsou věci, které už teď fungují. To všechno je legitimní a legální. Takže musím ji mít pod polštářem, mě by tlačila.

Já jsem říkala, že tu vážnou debatu chci opravdu trošičku odlehčit. Možná že vás pobavím, kolegyně, kolegové, ještě víc, podotýkám znovu, že to bylo v období, kdy jsem nebyla v politice, účastnila jsem se výcviku tai-chi, což je bojové cvičení, asijské, čínské, je převedeno do nějaké relaxační podoby. Byl tam velký mistr tai-chi, který demonstroval sebeobranu vždy na nás figurantech. Vždy si někoho vzal, udělal ten útok fyzický a ukázal nám na tom cviku, třeba plující oblaka, jak se můžeme elegantně bránit. Mě si nikdy nevybral. Až jednou. Skoro by se mi chtělo vzít tady některého senátora, abych demonstrovala, ale kolega odešel, já to popíšu barvitě. Mistr tai-chi mě chytil pod krkem a začal mě škrtit. Chtěl demonstrovat to, jak se jako žena mohu ubránit. Obrana spočinula v tom, že mu rozrazím ruce, měl tam být ten cvik z toho tai-chi. Já jsem udělala jinou svoji celoživotní zbraň, ke které se veřejně přiznávám, já jsem se na milého mistra tai-chi takhle vrhla v té blízkosti, když mě držel pod krkem, a řekla jsem mu: Já tě utluču láskou! A mistr tai-chi zkoprněl, postavil se do pozoru a já jsem jako dáma odešla.

Rozhodla jsem se tento případ vám prozradit a odlehčit tuto situaci po debatě se svým kolegou, protože chci říct, že život je velmi pestrý. Toto své možná trošku komické vystoupení bych zakončila otázkou na předkladatele. Slyšíme, že se toho mnoho změní nebo nezmění, účastnila jsem se těch debat, které jsme měli na senátní komisi, a je mi s podivem, že názory takových renomovaných odborníků nejsou brány v potaz, je to pro mě překvapení, ale není to třeba poprvé, já bych se přesto chtěla zeptat, jestli je nebo mi dokážete, vážení předkladatelé, demonstrovat nějaký příklad, který se stal, nějak dopadl, jestli ke spokojenosti koho, to se těžko dá říct, jestli byste mohli demonstrovat pro nás neprávníky, nenositele zbraní, jak by to bylo jinak po přijetí tohoto návrhu zákona, jestli byste to tady takhle demonstrativně pro nás neznalé, pro občany v této republice, řekli, takhle je to před přijetím, takhle je to po přijetí. Byla bych vám za to velmi vděčná.

Končím se slovy, že ráda střílím, že si dokonce svoji senátní čest občas v obvodu zvednu, když mě, nevím, jestli to tak bude dál, jestli mě páni myslivci ještě budou zvát na své akce, protože mě zvou, nechají mě zastřílet, když je přestřílím, tak si sjednám velký respekt. Nejsem nemilovnice zbraní, jenom se obávám, že ten život nám to opravdu nezjednoduší a nepřinese to to pozitivní, o kterém se tady bavíme, budu čekat i na tu odpověď, co očekáváme přijetím takovéto hmatatelné, nejenom tato naše velká ústavní slova.

Děkuji za pozornost, jestli jsem vás pobavila, tak jsem ráda.