Děkuji za slovo, vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Děkuji, že už vysvětlila paní předsedající důvod, proč jsem tedy využila svého přednostního práva, i když bych samozřejmě si ráda poslechla diskusi celou, ale vidím, že je docela dlouhá a budu se muset rozloučit, tak jsem toho využila.  Já bych začala tím – víte, co zajímá mladé lidi, jaké téma? My jsme si nedávno nechali udělat takový průzkum toho, jaká témata lidi do 30 let zajímají. A na prvním místě se objevilo, že by se mělo řešit v naší republice domácí násilí, znásilňování žen a prostě násilí páchané na ženách. A až na druhém místě byl zájem o životní prostředí. Přiznám se, že mě to tedy překvapilo velice. Já jsem očekávala, že naše mládež je spíš taková už jako vedená ekologicky, třídí odpad atd. A nekupuje si pořád nové oblečení a jde tady těmito moderními směry, ale zajímalo je tady toto téma. I to si říkám, do té diskuse, i my s panem ministrem – já to beru taky, jako že partneři se o tom bavíme. A bavíme se obecně, jak je v naší společnosti tedy vnímané to domácí násilí nebo násilí páchané třeba primárně na ženách, na mladých dívkách. A jestli tedy se posunujeme rychle, nebo pomalu. Tady ta diskuse byla, pan ministr už měl pocit, že to docela sesune dopředu, pan kolega senátor Láska říkal – no, mně to připadá, že to drhne. A když se podívám na ten názor mladých lidí, tak si říkám, jestli nám to přece jenom ještě nedrhne? Že ti mladí by nás v tomto, nás, co už jsme tady v Senátu 40+, jestli bychom neměli třeba tady tomuto tématu se více věnovat. Já bych tady ještě chtěla připomenout dva docela důležité počiny z té legislativní oblasti, které se nám podařily v těchto oblastech. Teď si trochu přihřeju i naši lidoveckou polívčičku. Připomenu institut vykázání u domácího násilí. To ještě tehdy prosadil, už nevím, ve kterém roce, ale ještě náš poslanec Jan Kasal. A to si myslím, že byl velký, důležitý posun tady v těchto oblastech, že ten násilník byl vykázán z té domácnosti na několik dní. A rodina se mohla zatím vzpamatovat a zatím řešit třeba nějaké věci, které potřebovala, než vlastně potom se tedy došlo k nějakému výsledku, jak tedy bude ta rodina postupovat. To si myslím, že bylo velice důležité. Teď jenom připomeňme, a to bych chtěla poděkovat nám všem, tady kolegům v Senátu, že jste nám podpořili náš pozměňovací návrh, který jsme tady předložili v loňském roce s kolegyní Annou Hubáčkovou, a to bylo to rozšíření okruhů zvlášť zranitelných osob, se kterým by právě mělo být nakládáno zvlášť zranitelně už při tom trestním řízení, o kterém tady mluvil taky pan ministr. Že by měli byl vyšetřovatelé opravdu se zvláštním zřetelem brát na tyto oběti tohoto násilí, by k nim měli přistupovat, měli by mí právo na bezplatného průvodce tady tím procesem. A jsou tam nějaké další jakoby „benefity“ spojené s tím, aby opravdu bylo nakládáno s těmi obětmi, i například tím, že si mohou vybrat pohlaví vyšetřovatele, aby možná tu sekundární viktimizaci, o které tady mluvíme, nepociťovali i při tom vyšetřování. Takže to si myslím, že jsou důležité taky legislativní kroky, kterými můžeme tyto věci ovlivňovat. Chápu, že to není úplně jednoduché a úplně prostě žádným zákonem domácí násilí a znásilňování žen a dívek, možná v malých případech i mužů, prostě tomu nezabráníme. Ale potřebujeme, abychom byli vnímaví, abychom vnímali i ty naše mladé, jak už jsem říkala. Taky chápu pana ministra a rozumím tomu v tom kontextu, že tento návrh směrnice, tak je celý, protože je dlouhý a dotká se těch problematik hodně a chce se to příliš jakoby unifikovat v rámci Evropské unie, že to asi úplně nebude pro nás ta cesta. Ale co bych chtěla tady vypíchnout, dvě věci, které vlastně vláda v té své rámcové pozici zdůraznila a se kterými úplně možná nesouhlasím. Například to – já jsem si to tady jenom vypsala, že:

„Česká republika nevnímá pozitivně, že se nejedná o obecnou úpravu, která by přiznávala všem zranitelným obětem obdobná práva,“ s přihlédnutím samozřejmě k nějakým těm zvláštnostem, „ale přiznává se pouze vybraným obětem.“

Jakoby já v tom tedy vidím, nevím, ale vyčetla jsem si v tom, že například u domácího násilí a znásilnění ženy, nemusíme se na ně dívat jako na specifické oběti, že každá oběť – ale rozumím, že i muži mohou být předmětem domácího násilí. A možná i znásilnění. Ale proč právě ženy by měly být nějakými zvlášť specifickými obětmi? A to si myslím, že mají právě tato násilí páchaná na ženách, mají svůj specifický charakter. A to v rovině i sociálních dopadů a samozřejmě psychiky, ale to se týká to obětí, tomu rozumím. Ale podle i Mezinárodní zdravotnické organizace je negativně ovlivňováno samozřejmě to fyzické zdraví oběti. A to u žen, u mužů prostě nemůžeme srovnávat. Nejenom – to tedy se týká obou pohlaví – je tam ten přenos případný nějakých samozřejmě těch nemocí pohlavních, ale u žen to mohou být nechtěná těhotenství, mohou to být potraty, ukončování těhotenství, potom tam může být snížená nebo narušená jejich reprodukční schopnost, těch žen. A to si myslím, že jsou velice důležité věci. A tady s tímto spokojený, když právě do této tělesné a sexuální integrity je zasahováno, těch žen, tak jsou tímto ženy ještě více vystavovány právě i tomu fyzickému utrpení. A je tam to zvýšené riziko těch depresí, posttraumatických poruch, úzkostí, alkoholické, drogové záležitosti a sklony k sebevraždám. Proto chci říci, že typy násilí na ženách mají tyto své specifické znaky. A vyžadují naše rychlé jednání a zvláštní podporu. Takže to jenom tak s čím jakoby trochu nějak polemizuji s tou rámcovou pozicí vlády. A pak ještě tedy jeden bod, který se týká, rozumím tomu, to zase bylo ze strany Ministerstva financí, ne z vašeho ministerstva, ty ekonomické případné náklady vlastně spojené s přijetím této směrnice. Ty tam také zaznívají. Možná tomu trochu rozumím, ale pokud bychom šli cestou, a to zase možná tady máme pana ministerstva Jurečku už, kdybychom šli cestou a zaměřili se na tu prevenci na podporu služeb, které poskytují právě třeba těmto obětem domácího násilí nebo znásilnění dostatečnou poradenskou síť, kdybychom více právě pracovali na tom, aby naše společnost tady tyto věci vnímala už, tak jako chceme, aby v 20. století byly vnímány. Aby byly zřizovány možná krizová lůžka, různé jiné krizové služby, které by se tímto obětem věnovaly, tak pokud budeme investovat i do prevence, tak si troufám říci, ale nemám na to čísla, že nebudou i ty náklady tak vysoké. Že určitě bychom je mohli tímto snížit. Ono se totiž politicky, to se řekněme na rovinu, velice špatně prosazuje ta prevence, protože za těmi se ta čísla strašně špatně hledají. My se můžeme jenom domnívat, že ta prevence nám pomůže k tomu, že na konci vlastně máme snížené nějaké výdaje, protože už pak nebudeme řešit nějaké výdaje, protože už pak nebudeme řešit nějaké ošetřování v nemocnicích, náklady zdravotní atd.

Takže proto tomu rozumím, ale dívejme se na to i touto optikou těchto nákladů, že bychom měli investovat tímto směrem. Za mě tady tyto dvě polemiky s tou rámcovou pozicí vlády – dívejme se na mladé ženy, mně jde v tomto případě ještě víc o mladé ženy a dívky, které mnohdy vyrůstají v neúplných rodinách, nemají tu startovací čáru úplně jednoduchou. Možná velmi lehko potom podlehnout nějaké možná otevřené náruči nebo tomu, že když někdo projeví o ně zájem, že to je asi ta osoba, která jim v životě nějak pomůže. A naopak je potom zneužita a využita.

Tak jen, abychom k ženám i z těchto důvodů, z těch fyzických a potom následně psychických, se na ně dívali jako na zvlášť zranitelné osoby, které naši zvláštní pozornost potřebují. Děkuji za pozornost.