Kolegyně, kolegové, hezké zažívání po obědě.

Je to vždycky tristní vystupovat po obědě, když usínáme. Zejména když tu vidím ty prořídlé lavice, když je nás tak málo. Proč rozhodujete tak, jak rozhodujete? Co vás vede k tomu, že v Senátu zvednete ruku pro ano, nebo ne, nebo se zdržíte? Protože jste členy nějaké strany? Protože souhlasíte s návrhem? Protože mluvíte s lidmi a ti vás přesvědčili? Jsem tu nová a debatuji s kolegy, ptám se vás a někteří z vás mi říkají svoje argumenty, svoje důvody, svoje motivace.

Já jsem včera i o tom mluvila s emeritní ústavní soudkyní, která velmi podobné dilema, jaké tady řešíme, řešila celých 10 let. Záleží nám na právní čistotě? Puristé mezi námi by řekli: „Ano, i tohle máme hlídat.“ Zvedáme ruku, když jde o dobro? O dobro pro koho, když je to naše dobro, dobro naší rodiny? Cosi jsme slibovali, tak když je to dobré pro občany, pro které? Pro ty u nás na vsi nebo pro ty, kterých je většina? A nebo jsme politici a zvedáme ruku, když hájíme své zájmy, tj. patříme do nějakého poslaneckého, senátorského či jiného klubu nebo zájmové skupiny? A nebo, a to je odpověď pro mě nebo spíše moje cesta, chci být konzistentní s nějakou svou životní cestou a s tím, co jsem slibovala voličům?

Ta ústavní soudkyně mi říkala: „Já jsem hlasovala a lidé hlasují podle hodnot, které sdílejí. A kladou na misku vah. Někdy svobodu, někdy peníze, někdy zdraví, možná někdy pravdu.“ Pro mě z mnoha důvodů, které už tady padly a je zbytečné je opakovat znovu, je ten návrh nepřijatelný a myslela jsem si, že se distancuji a budu distancovat tím, že se zdržím hlasování, ale pak jsem šla mezi lidi, mezi sousedy a ptala jsem se jich. Říkala jsem: „Budeme tady dnes o tom debatovat.“ Bylo zajímavé slyšet jejich názory. Nebylo to vždy tak, že by důchodci řekli: „Nezvedej ruku, protože já chci vyšší důchod.“ Někteří říkali: „Buďme solidární.“ Také už to tady padlo. Jiní, můj muž, ekonom, inženýr, říkal: „Ježíši, no jasně, tohle udělejte, ale je to všechno blbě s těmi důchody.“