Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové. Přesně jsem nevěděla, jaké bude schéma dnešní debaty. Když jsem včera sledovala Poslaneckou sněmovnu, domnívala jsem se, že bude nějaké podobné schéma, tedy že bude vystupovat jenom jeden řečník za každý klub. Proto jsem se ani nijak nepřipravovala na to, že bude trošku obšírnější debata, což není žádná negativní poznámka k tomu průběhu, jenom chci vysvětlit, že nemám nějaký předepsaný projev, ale že chci shrnout úvahy, které v posledních dnech, ale i týdnech mi běží hlavou ohledně toho, co se kolem nás děje, co se děje na Ukrajině, ale co se děje v ČR, co se děje podle mého názoru v hlavě Vladimira Vladimiroviče Putina.

Začnu tím, že tady byla velmi podle mě zajímavá poznámka pana prvního místopředsedy vlády Víta Rakušana, který řekl, že je z generace, která nezažila žádné konflikty, které zažily generace předchozí, tedy ať už druhou světovou válku, nebo později rok 1968. Já jsem právě ta generace, proto jsem se nakonec rozhodla, že tady vystoupím, protože zastupuji tu generaci, která rok 1968 v zažila. Bylo mi tehdy 16 let. Když se podívám na tato fakta, s odstupem času je zřejmé, že se můžeme dopustit naprosto porovnání s tím, co se dělo tehdy u nás a co se děje nyní na Ukrajině. Ten postup tehdejšího Sovětského svazu, dnešního Ruska, byl jako přes kopírák. Bylo to, jako kdyby měli někde zástupci Kremlu manuál, který v případě potřeby a nějakého pološíleného rozhodnutí nebo zcela šíleného rozhodnutí vytáhnou a přesně podle něj postupují. Dala jsem si tu práci a vrátila jsem se v myšlenkách do toho roku 1968, abych si ujasnila, jestli to skutečně není zkratkovité myšlení, jestli jsem někde neuhnula, jestli neporovnávám neporovnatelné. Ale domnívám se, že ne.

Když jsem si pročítala všechny ty dokumenty, zejména té krize vrcholící, léta roku 1968, tak zde nacházíme zjevné, jednoznačné paralely s děním dnešním na Ukrajině. V roce 1968 se konalo na území tehdejšího Slovenska vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Tato vojska cvičila i na našem území, v obrovském rozvahu. Byl stanoven termín, kdy toto cvičení bude ukončeno, kdy vojska odejdou. Když se podíváme dnes na Ukrajinu, co se tam dělo v uplynulých týdnech a měsících, vojenské cvičení těsně na hranicích Ukrajiny, které tedy organizovalo dnešní Rusko.

Tehdy, v roce 1968, bylo rozhodnuto, že přestože je ten termín o stažení vojsk, nakonec ta vojska tady byla ponechána. Mezitím probíhala jednání mezi sovětskými představiteli, československými představiteli a představiteli zemí Varšavské smlouvy. Ale byla to pouze fiktivní jednání. Už dávno bylo rozhodnuto o tom, že Sovětský svaz prostě do Československa vstoupí. Nebyl spokojen s tehdejšími demokratizačními proudy, jak se tomu říkalo v naší společnosti, nebyl spokojen s tím, že může přijít o vliv, který tady v jeho jménu prosazovala Komunistická strana Československa. Přestože vzniklo to komunistické reformní křídlo, začalo budit v Kremlu obavy, že nakonec by mohla ta touha po demokracii a touha po svobodě u nás převážit, že je za každou cenu potřeba tento směr zastavit.

Nejenom že bylo prodlouženo to trvání pobytu vojsk, stejně jako se to stalo na Ukrajině, kde se do toho cvičení zapojilo ještě Bělorusko, tak ale probíhala taková fiktivní jednání. Všichni v uplynulých týdnech jsme si říkali: Ano, úžasné, ať pracuje diplomacie. Vždyť v tom tkví ta podstata mírových jednání. Všechny zainteresované strany se musí maximálně snažit. Kdo by to také neřekl? Všichni si přejí, aby nebyla válka. Všichni cítí, že cesta k tomu, že buď to jsou zbraně, nebo to jsou slova, slova je diplomacie. Všichni doufali v to, že to bude tento směr. Ale já za sebe musím říct, že jsem tu naději neměla právě s tou zkušeností roku 1968, když to dopovídám, tak ta fiktivní jednání nakonec vedla k tomu, že 3. srpna 1968 byla přijata tzv. bratislavská deklarace, ve které de facto Československo se vrátilo do naprostého otroctví Sovětského svazu, slíbilo naprostou podřízenost, ideologickou, politickou, hospodářskou, v zahraniční politice, ve vnitřní politice, prostě úplně se vzdalo suverenity. Člověk by si v tu chvíli řekl: Co tedy ten Brežněv chtěl víc? Vždyť to dostal. Vždyť ta jeho nátlaková, nebudu říkat diplomatická, ale ta nátlaková, brutální, vyděračská metoda zabrala. Vždyť to všechno dostal. Upsali jsme se k novému otroctví. Ale to bylo 3. srpna 1968, 14. srpna sdělil tehdejšímu reprezentantovi Alexandru Dubčekovi, že už s námi ztrácí trpělivost. Týden na to do Československa vjely tanky. Tehdy to bylo, ty historické prameny, protože ta invaze probíhala, okupace probíhala v různých vlnách, ale v té největší vlně se na našem území pohybovalo až 750 tisíc okupačních vojáků, byli složeni jak ze Sovětů, tak z vojáků zemí Varšavské smlouvy. Ta paralela s dneškem je zase v tom, že tehdy Rusko povolalo země Varšavské smlouvy, aby v tom jakoby nebylo samo, aby předvedlo, že to je taková touha většiny v tom jejich zvráceném slovníku mírumilovných sil, které chtějí tady zasadit tu kontrarevoluci, která má vést k nějakému odklonění se od komunismu.