Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové. Přesně jsem nevěděla, jaké bude schéma dnešní debaty. Když jsem včera sledovala Poslaneckou sněmovnu, domnívala jsem se, že bude nějaké podobné schéma, tedy že bude vystupovat jenom jeden řečník za každý klub. Proto jsem se ani nijak nepřipravovala na to, že bude trošku obšírnější debata, což není žádná negativní poznámka k tomu průběhu, jenom chci vysvětlit, že nemám nějaký předepsaný projev, ale že chci shrnout úvahy, které v posledních dnech, ale i týdnech mi běží hlavou ohledně toho, co se kolem nás děje, co se děje na Ukrajině, ale co se děje v ČR, co se děje podle mého názoru v hlavě Vladimira Vladimiroviče Putina.

Začnu tím, že tady byla velmi podle mě zajímavá poznámka pana prvního místopředsedy vlády Víta Rakušana, který řekl, že je z generace, která nezažila žádné konflikty, které zažily generace předchozí, tedy ať už druhou světovou válku, nebo později rok 1968. Já jsem právě ta generace, proto jsem se nakonec rozhodla, že tady vystoupím, protože zastupuji tu generaci, která rok 1968 v zažila. Bylo mi tehdy 16 let. Když se podívám na tato fakta, s odstupem času je zřejmé, že se můžeme dopustit naprosto porovnání s tím, co se dělo tehdy u nás a co se děje nyní na Ukrajině. Ten postup tehdejšího Sovětského svazu, dnešního Ruska, byl jako přes kopírák. Bylo to, jako kdyby měli někde zástupci Kremlu manuál, který v případě potřeby a nějakého pološíleného rozhodnutí nebo zcela šíleného rozhodnutí vytáhnou a přesně podle něj postupují. Dala jsem si tu práci a vrátila jsem se v myšlenkách do toho roku 1968, abych si ujasnila, jestli to skutečně není zkratkovité myšlení, jestli jsem někde neuhnula, jestli neporovnávám neporovnatelné. Ale domnívám se, že ne.

Když jsem si pročítala všechny ty dokumenty, zejména té krize vrcholící, léta roku 1968, tak zde nacházíme zjevné, jednoznačné paralely s děním dnešním na Ukrajině. V roce 1968 se konalo na území tehdejšího Slovenska vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Tato vojska cvičila i na našem území, v obrovském rozvahu. Byl stanoven termín, kdy toto cvičení bude ukončeno, kdy vojska odejdou. Když se podíváme dnes na Ukrajinu, co se tam dělo v uplynulých týdnech a měsících, vojenské cvičení těsně na hranicích Ukrajiny, které tedy organizovalo dnešní Rusko.

Tehdy, v roce 1968, bylo rozhodnuto, že přestože je ten termín o stažení vojsk, nakonec ta vojska tady byla ponechána. Mezitím probíhala jednání mezi sovětskými představiteli, československými představiteli a představiteli zemí Varšavské smlouvy. Ale byla to pouze fiktivní jednání. Už dávno bylo rozhodnuto o tom, že Sovětský svaz prostě do Československa vstoupí. Nebyl spokojen s tehdejšími demokratizačními proudy, jak se tomu říkalo v naší společnosti, nebyl spokojen s tím, že může přijít o vliv, který tady v jeho jménu prosazovala Komunistická strana Československa. Přestože vzniklo to komunistické reformní křídlo, začalo budit v Kremlu obavy, že nakonec by mohla ta touha po demokracii a touha po svobodě u nás převážit, že je za každou cenu potřeba tento směr zastavit.

Nejenom že bylo prodlouženo to trvání pobytu vojsk, stejně jako se to stalo na Ukrajině, kde se do toho cvičení zapojilo ještě Bělorusko, tak ale probíhala taková fiktivní jednání. Všichni v uplynulých týdnech jsme si říkali: Ano, úžasné, ať pracuje diplomacie. Vždyť v tom tkví ta podstata mírových jednání. Všechny zainteresované strany se musí maximálně snažit. Kdo by to také neřekl? Všichni si přejí, aby nebyla válka. Všichni cítí, že cesta k tomu, že buď to jsou zbraně, nebo to jsou slova, slova je diplomacie. Všichni doufali v to, že to bude tento směr. Ale já za sebe musím říct, že jsem tu naději neměla právě s tou zkušeností roku 1968, když to dopovídám, tak ta fiktivní jednání nakonec vedla k tomu, že 3. srpna 1968 byla přijata tzv. bratislavská deklarace, ve které de facto Československo se vrátilo do naprostého otroctví Sovětského svazu, slíbilo naprostou podřízenost, ideologickou, politickou, hospodářskou, v zahraniční politice, ve vnitřní politice, prostě úplně se vzdalo suverenity. Člověk by si v tu chvíli řekl: Co tedy ten Brežněv chtěl víc? Vždyť to dostal. Vždyť ta jeho nátlaková, nebudu říkat diplomatická, ale ta nátlaková, brutální, vyděračská metoda zabrala. Vždyť to všechno dostal. Upsali jsme se k novému otroctví. Ale to bylo 3. srpna 1968, 14. srpna sdělil tehdejšímu reprezentantovi Alexandru Dubčekovi, že už s námi ztrácí trpělivost. Týden na to do Československa vjely tanky. Tehdy to bylo, ty historické prameny, protože ta invaze probíhala, okupace probíhala v různých vlnách, ale v té největší vlně se na našem území pohybovalo až 750 tisíc okupačních vojáků, byli složeni jak ze Sovětů, tak z vojáků zemí Varšavské smlouvy. Ta paralela s dneškem je zase v tom, že tehdy Rusko povolalo země Varšavské smlouvy, aby v tom jakoby nebylo samo, aby předvedlo, že to je taková touha většiny v tom jejich zvráceném slovníku mírumilovných sil, které chtějí tady zasadit tu kontrarevoluci, která má vést k nějakému odklonění se od komunismu.

Dnes je to to stejné. Vladimir Putin nemá už k ruce země Varšavské smlouvy, tak si vzal k ruce Bělorusko. Tehdy jako dnes vzkazuje Čína tehdy Sovětskému svazu, dnes Rusku, že má čínskou podporu, ekonomickou i diplomatickou. V tom se nic nemění, to je, jak jsem řekla, jako přes kopírák. Zapadá do toho také dokonale to, že aby Rusové sem mohli vpadnout, aby mohli okupovat naši zemi, potřebovali záminku. Tehdy to byl ten zvací dopis. Všichni asi známe tento historický, ostudný dokument těch stalinistických komunistů, kteří se podepsali pod pozvání okupačních vojsk na naši zem, teď se objevují zvací dopisy z těch rychle uznaných separatistických republik Doněcké a Luhanské, kde den poté, kdy Rusko uznalo jejich samostatnost, den poté tyto země, tyto loutkové režimy napsaly zvací dopisy a řekly, že chtějí ochránit Ruskem jejich svobodu, já nevím, co všechno, a daly tu stejnou záminku jako tehdy, daly dnes. Proto jsem přesvědčena, že ti, kteří, teď nechávám stranou ty, kteří až tak jako nesledují politiku každým dnem, ale mluvila tady o tom paní předsedkyně klubu KDU-ČSL, paní senátorka Šárka Jelínková, o tom, že jsou tady lidé, kteří disponují různými sadami informací.

Někteří jsou odkázáni pouze na veřejná zdroje, pouze na média, někteří mají širší sadu informací a někteří mají ty výlučné informace, ty utajované, ty tajné, ty taktické, strategické a podobně, které právě z těchto důvodů, že jsou strategickými, nemohou být zveřejněny pro všechny. Jestliže paní předsedkyně naznačila, že na tom současném vývoji, který nespadl z nebe, se podílely v různých zemích, nepochybují, že pouze v ČR, v různých zemích mělo Rusko své páté a má své páté kolonie, organizuje je, ať už jsou to ty dezinformační weby, které, teď dám do závorky, by byly prvním, co bych odstřihla, a okamžitě povolala ty, kteří tomu rozumí, ty lidi, kteří se pohybují v IT systémech, aby řekli, jakým způsobem lze tyto prokremelské nebo Kremlem řízené weby odstřihnout, aby nemohly dále rozkládat naši společnost.

Ale já jsem přesvědčena, že zde byly i konkrétní osoby, které dlouhodobě, cíleně a vědomě napomáhaly svými kroky, svými činy, svými postoji, svými vyjádřeními tomu, aby Rusko ten svůj vliv posilovalo, aby si vybudovalo takové to předpolí, aby mělo na každém kousku Evropy někoho, když zmíním jednu zemi, tak si vzpomeňme, že bývalý kancléř německý Schröder je velmi zapojen ekonomicky do strategické oblasti v Rusku, ale u nás to byly a jsou bohužel také konkrétní osoby. Nechci tady mluvit o tom, abychom se dnes zabývali tím, co se týká nás uvnitř, na to ještě bude čas, ale chci to pojmenovat, paní předsedkyně asi nechtěla tu debatu uzavírat dovnitř, proto řekla – nechám to bez odpovědi. Ale já tu odpověď chci doříct. Přece jsme sledovali dlouhodobě Miloše Zemana, prezidenta ČR, kroutili jsme hlavou nad jeho postoji, nelíbilo se nám, jak v kritických situacích nebrání zájmy ČR, ale naopak vystupuje v zájmu Ruska, sledovali jsme, co dělá jeho okolí. Nemohli jsme pochopit, jak se může v jeho nejbližším okolí pohybovat člověk bez bezpečnostní prověrky, tedy kancléř Mynář, jak může být jeho nejbližším dalším člověkem pan Nejedlý, člověk napojený na Lukoil a nevím na co dalšího, který nemá oficiální pozici v týmu pana prezidenta, přesto je jedním z nejvlivnějších lidí, kteří ovlivňují jeho postoje. Slyšeli jsme prezidenta republiky po velké krizi loňského už roku, kdy jsme dostali informaci o tom, kam vedla vyšetřování o Vrběticích, slyšeli jsme jeho vyjádření. Bavili jsme se tady několikrát na téma, zda prezident už se dopouští velezrady, nebo jak hodnotit jeho skutky. Toto má být dopovězeno i v těchto konkrétních souvislostech.

Musím bohužel konstatovat, že mě osobně zklamal i předchozí prezident Václav Klaus, jeho poslední vyjádření, která se zmiňovala o tom, že Putin není blázen, že je to racionální člověk, že prostě všichni, kteří tady mluví o tom, že Rusko vtrhne na Ukrajinu, bude ji okupovat, že se tragicky mýlí, že jsou to takoví lidé, kteří podněcují, teď to parafrázuji, nebyla to přesně ta slova, ale podněcují ty válečné štváče, nebo já nevím, jak přesně to myslel, ale přesně jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus disponovali vždycky tou výjimečnou sadou informací, myslím si, že s nimi disponují i dnes. Vzhledem ke své schopnosti, vzhledem k tomu, že se pohybovali na nejvyšší pozici v ČR, pohybovali se v mezinárodních kruzích, čili nasbírali zkušenosti, jaké má málokdo, málokdo může mít takovéto dlouhodobé, letité zkušenost, tak nemohou říkat věty, že to nečekali, že jsou zaskočeni, že jsou překvapeni. Já jako pamětník roku 1968, který jsem vám tady poměrně podrobně popisovala, tedy zaskočena vůbec nejsem. Ve všem tom, co jsem sledovala, možná více srdcem než nějakým ráciem, jsem pochopila, že Rusko pojede kdykoli podle svého, nebude se ohlížet vůbec na nic, ať si říkalo Sovětský svaz nebo si říká Ruská federace. Pro důkaz toho můžu uvést, viděli jste to loutkové představení, které se konalo asi v pondělí, nebo já nevím, ty dny už příliš letí, kdy Vladimir Putin svolal tu svoji Národní bezpečnostní radu, nebo jak se přesně ten útvar jmenuje, do velkého kremelského sálu, kde na jedné straně seděli ti nejvlivnější představitelé Ruska, na druhém konci sálu seděl sám Putin. Oni přistupovali, to bylo úplně obludné loutkové divadlo, kdy jeden vedle druhého z těchto čelních představitelů předstupoval před mikrofon a nacvičenými větami říkali: Ano, v nějaké trošku jiné formě, každý, aby to neměli úplně jako přes kopírák a neříkali všechno to stejné, ale v podstatě obsahem jejich sdělení bylo vždycky: Ano, Vladimire Vladimiroviči, jsme přesvědčeni, že musíme uznat samostatnost těch dvou republik. Až se to zaseklo u šéfa rozvědky ruské, u Sergeja Naryškina, mně to tedy připomínalo, ještě musím podotknut, to, když si čtete, jak probíhaly procesy v 50. letech u nás, kdy, a víme, notoricky známé jsou ty záběry, které z filmových dokumentů máme o tom, jak byli nuceni vypovídat nacvičeně ti, kteří byli politicky souzeni, včetně paní doktorky Horákové. Tohle mi připomínalo to stejné. Ty stejné loutky nacvičené věty odpovídaly, až ten Sergej Naryškin, což mi přišlo zvlášť komické, že zrovna šéf špionů si tu větu nezapamatoval, kterou měl říct. Byl tak vynervovaný tím, že si na ni nemohl vzpomenout, že tam začal odpovídat jinak, než měl. Takže ho dvakrát ten Putin musel zastavit, dvakrát ho vrátit, dvakrát na něj tak poštěknout, co od něj očekává, než to tomu Naryškinovi naskočilo a řekl, zase se prozradil, protože prozradil už ten další krok, který má Kreml v plánu. On měl správně odpovědět: Ano, chci, aby byly uznány separatistické republiky. Místo toho odpověděl: Ano, Vladimire Vladimiroviči, domnívám se, že je nutné, aby území těchto separatistických republik bylo integrováno do území Ruské federace. Jinými slovy řekl: Zabereme je, vletíme tam, vezmeme si je, hranice Ruské federace posouváme k nim. Načež dostal vynadáno, protože takto to úplně Vladimir slyšet nechtěl, musel se vrátit k té předem nacvičené větě.

Rozebírám to proto, že toto bylo jedno takové divadlo, které těm lidem u nás, když jsem mluvila o minulém prezidentovi a současném prezidentovi, tak museli vidět, co se odehrává, museli vidět záběry, které jsou úplně iracionální, kdokoli mluví o tom, že Vladimir Putin je chytrý člověk, že má všechno promyšlené, tak buď je to ta propaganda KGB, která je to naučila, ty absurdní výjevy, které vidíme, když Vladimir Putin loví amfory na dně moře, poráží všechny judisty, ti padají jako mouchy na ta lehátka, střílí jeden gól za druhým, že i ti největší sportovci žasnou, jak se to může takovému muži podařit. Vždyť to úplně připomínalo ty výjevy, které nám připadají mimo jakoukoli uchopitelnou věc, když sledujeme ty představitele Severní Koreje, naposledy třeba ten Kim, který na bílém koni tam objíždí vrcholky hor, dole mu tleskají ty zubožené, vyhladověné davy strachem úplně z podebraných lidských bytostí. Tohle všechno museli významní lidí vědět u nás i ve světě, museli umět, jak se teď módně říká, číst mezi řádky a číst ty kroky, které Vladimir Putin dělá. Museli vědět, že něco chystá. Museli vědět, že to bude plán, který bude připravený, on s nimi bude hrát jenom tu hru, bude vytvářet jenom tu kouřovou clonu, bude předstírat: Jednáme, jednáme, toužíme po míru. My chceme zastavit fašisty. My chceme osvobodit tam ty, my chceme pomoci tam těm.

Ale byla to pořád jenom hra. Tedy to je moje zkušenost státní generace. Já jsem nikdy od roku 1968, nikdy neuvěřila v ničem Sovětskému svazu. Těch 20 let okupace nebyl důvod jim cokoliv věřit, které jsem musela prožít a ztratit nejhezčí část svého života, ale zároveň jsem jim nikdy nevěřila ani potom. Ti, kteří jim uvěřili, tak nepochopili vůbec, co je tou základní hnací silou Ruska, a tou je to, že neumějí zařídit, aby jejich vlastní lidé mohli svobodně, demokraticky žít, aby tam prosperovali ve všech odvětvích národního hospodářství, aby to fungovalo, aby tam byly takové podmínky, jaké jsou třeba na západě. A proto musí vždycky najít nějakého vnějšího nepřítele, proto musejí disponovat zejména tím útočným aparátem, veškeré peníze směrovat do zbrojního průmyslu, aby potom mohli, ve chvíli, kdy to budou potřebovat, tak aby potom mohli zasáhnout. To, že mění pravdu v lež v každém slově, je známé prostě minimálně pro nás od roku 1968, ale řekla bych už od roku 1948. Když si dnes připomínáme tedy ten puč roku 1948, tak za ním přece to Rusko stálo. Tak důvěřovat v to, že oni mluví pravdu, může opravdu jenom člověk, který... Nevím, tohle to já nebudu doříkávat tedy, co si o takovém člověku myslím. Jsem přesvědčena, že si tedy musíme udělat pořádek doma. To budou až ty následné kroky. Teď to není na pořadu dne. Ale mohlo by být už v těchto dnech na pořadu dne, aby prostě těm, kteří v České republice jsou, Rusové, kteří se zaměřují na působení proti demokratickému zřízení u nás, vedou tady různé útoky, ať už kybernetické, nebo různé akce dezinformační, tak aby proti tomuhle naše vláda velmi ostře jednoznačné zasáhla. Když se vrátím k Ukrajině, tak se samozřejmě, co říct také nového? Tak se budu přimlouvat za to, aby byly přijaty ty nejtvrdší možné sankce. A ty spatřuji v tom, že vždycky se musejí týkat lidí a musejí se týkat peněz. Pokud nebude zasaženo, ale dramaticky, okolí, personálně teď myslím Vladimira Putina, ne proto, že bude jeden nebo dva nebo pět dalších přidáno na sankční seznamy, to je směšné, ale pokud to nepůjde až na úroveň takových těch bych řekla okresních tajemníků, aby ani jejich děti, ani jejich rodiny nemohly využívat výhod západu, který pro ně je tak ohromným nepřítelem, tak ohromným rizikem, že proti němu teď na Ukrajině, nejenom proti Ukrajině, ale proti tomuto západnímu systému, který s radostí využívají, tak aby proti němu nemohli postupovat, tak musí být na tom sankčním seznamu a musí jít až do takovéhle hloubky. Jestli to neuděláme, tak zůstáváme u slov, poplácáme se po ramenou, že jsme na straně Ukrajiny. Mě silně zasáhlo to, co říkal pan velvyslanec, byla jsem dojatá při každém momentu, který sleduji z Ukrajiny, kdy sleduji děti, kde sleduji lidi, kteří se schovávají v metru. Jsem dojatá, když vidím Čechy, kteří demonstrují před ruskou ambasádou v Praze, kteří se sešli včera na Václavském náměstí, když vidím aktivity v Brně, když vidím aktivity radnic na různých městech, když jsem přicházela dnes ráno do Senátu, tak na budově zde blízké – Památkový úřad – vyvěšovali ukrajinskou vlajku. A hned mi naběhlo v hlavě – ano, Památkový úřad, vždyť to je paměť a památka. Paměť a památka! Paměť máme k tomu, co se nás týká osobně a co se týká naší vlastnosti. A jako památku uchováváme všechno, co jsme kdy jako rodina prožili a co jsme prožili jako zem. A tohle to si myslím, že by mohlo nás vést, to vědomí vlastní zkušenosti, vědomí vlastních selhání, které – ještě dopovím ten rok 1968 a navážu teď na slova pana velvyslance Perebyjnise, který tady říkal, že se obává toho, že může nastat ten černý scénář, kdy Ukrajina bude okupována celá, nastaven loutkový režim. A já bych dodala – a proběhne normalizace a bude to rychlé. Protože v tom roce 1968 to šlo bleskově rychle. Už v roce 1969 se upaluje v lednu Jan Palach, v únoru Jan Zajíc. A upalují se ne proto, aby okamžitě protestovali proti vpádu těch vojsk, ale proto, že česká společnost, československá společnost upadla do takové letargie. A viděli, tihle ti mladí lidé, jak ohýbají generace hřbety, jak se podvolují tomu proudu, který si říkal normalizace, který byl vlastně zotročením. A proto se upálili. A šlo to strašně rychle.

A stejný, když jsem mluvila o manuálu, o kremelském manuálu, tak tenhle ten scénář mají v hlavě také. A šlo by to strašně rychle. A pokud neuděláme my, neudělá Evropa, neudělá NATO, ty nejtvrdší možné kroky, tak tady za půl roku, za čtvrt roku můžeme mít úžasné empatické projevy, které budeme říkat směrem k obětem, směrem k jejich rodinám na Ukrajině, ale už v hlavě nám poběží, že těmi příštími oběťmi jsme my sami.