Zvolení

Před týdnem jsem byla zvolena senátorkou. Po 23 letech profesní kariéry advokátky jsem se rozhodla vstoupit do politiky. Jako zralá žena bez skandálů, matka dvou dětí a babička dvou vnoučat, která si od svých 18 let vydělala na všechno včetně studií zcela sama, advokátka, která se nebála ani obtížných a nejistých sporů, a která v občanském životě získala cenné zkušenosti jako zastupitelka, kde bránila řadu let městský majetek (a kdy čas jí dal ve všem za pravdu), tedy jako žena, která „postavila dům, zasadila mnoho stromů a vychovala dvě děti“, a po státu nežádala nic jiného než spravedlnost, dodržování zákonů a odpovědnost vůči svým občanům, aby mohla v klidu žít.

Doba podvodu a diskriminace

Jenže přišla doba covidová, svět se zbláznil, naše vláda, tehdy Babišova, se k němu přidala, a začala požadovat, aby se z občanů zase staly nemyslící bytosti, které splní cokoli, co si ti pánové a dámy nahoře vymyslí, jen aby prodávali farmaceutickým firmám zboží za miliardy. A nejen zboží, ale i tzv. vakcíny. V propagaci lhali, tečka nikdy nebylo tečkou (dnes je z ní spíš vykřičník), a za státní peníze platili a platí reklamu na zboží, které kdyby umělo to, co o něm tvrdí, stojí se na něj fronty, a lidé se do něj nátlakem a tragikomickou reklamou nemusí nutit.

Očkovaní byli podvedeni, neočkovaní byli diskriminováni. To, co se dělo dětem, považuji od počátku za zločin. Vláda vydala v té době několik desítek protiústavních opatření, a formou hrubého nátlaku a diskriminací své občany vydírala, aby si „dobrovolně“ nechali aplikovat látku, o které nevědělo ani ministerstvo zdravotnictví vůbec nic. A pokračuje se v tom dál, a stále se nám tvrdí, že je to pro naše dobro. Když opomineme onen historicky nevídaný „pokus na lidech“, protože nic jiného aplikace oné látky není, vznikaly tu navíc miliardové škody.

Začátek cenzury

A co jsem provedla v této době jako osoba znalá práva za "zločin"? Začala jsem se ptát, začala jsem analyzovat, a začala odkrývat (spolu s kolegy) nepříjemnou pravdu. Už tedy jsem se stala těm nahoře nepohodlnou, protože oni přece potřebovali dělat ten velký celosvětový byznys, a pravda byla v jejich očích jen jedna – ta jejich “tečkovaná“. A bůh ví, co bylo a je v zákulisí toho všeho. Když jsem „nedala pokoj“, zrušilo mi Bakalovo aktualne.cz za trest po deseti letech blog. Blog, který měl každý desítky tisíc přečtení, ten nejvíce čtený dokonce čtvrt milionu. Tedy názorová cenzura. Tím to začalo. A začaly nálepky urážlivých přívlastků, za které by se soudruzi nemuseli stydět. To „totalitní chování“ k občanům v době covidové bylo neuvěřitelné. Ani tehdy mne ale nenapadlo vstoupit do politiky, protože jsem byla přesvědčena, že ta pravda vyjde najevo (což se pozvolna děje), a celé to skončí.

Válka nemá přívlastky

Jenže pak přišla válka na Ukrajině. Každá válka je zlo, ale kdo sledoval poslední roky dění na Ukrajině (a to ještě nevíme zcela všechno), nemohl být překvapen. Na Ukrajině se děly divné věci, a Rusko není zemí, která by si nechala cokoli líbit. Řešením jistě není válka, ale to není nikdy – ať ji dnes zahájilo Rusko, ať ji v minulosti rozpoutaly USA. Bombardování vždy zabíjí, ať ho nazveme agresivní nebo "krycím jménem" humanitární. Bombardování prostě nemá přívlastky, stejně jako válka. A vše má okamžitě směřovat k tomu, aby válka skončila, a udělat proto absolutně všechno. Jenže vedení naší země, už to tzv. nové, se okamžitě a bezmyšlenkovitě přihlásilo na jednu stranu konfliktu, onu válku prohlásilo i za válku České republiky (!!!), a dokořán a zcela nekontrolovaně otevřelo hranice statisícům ukrajinských uprchlíků.

Ohrožení bezpečnosti každého z nás

Nezkoumalo jejich zdravotní stav, neřešilo otázky bezpečnosti ani to, zda jde o uprchlíky válečné nebo ekonomické. Sám ministr Rakušan přiznal, že to podcenili. Ale uprchlíci už byli tady. Takto nekontrolovaně přijímaným uprchlíkům se otevřel státní rozpočet, školství, zdravotnictví a řada jiných služeb, a to, co české rodiny musely platit, ukrajinské nikoli. Česká republika se zcela neadekvátně svému významu a velikosti a možnostem, a jako jediná v Evropě, takto razantně a s tak velkými slovy postavila proti světové velmoci, a Ukrajinu s pověstí jedné z nejzkorumpovanějších zemí a s dalšími závažnými otazníky vnitrostátní politiky začala zcela nekriticky a absolutně podporovat. To přesto, že nejsme první bezpečnou zemí za hranicí Ukrajiny, a přesto, že na většině Ukrajiny se neválčí, a pomoc mohla nabídnout svým občanům ona sama, eventuálně za humanitární, tedy věcné, pomoci dalších států – dodávky chybějících věcí apod.

Obdobně nekontrolovaná je situace dnes se syrskými uprchlíky. Jako bychom si nevěděli rady. Jako by EU dlouhodobě neuměla ohlídat své hranice. Za této situiace se chlubit jednotnými nabíječkami jako úspěchem je prostě tragické, a scházet se za drahé peníze v Praze, aby si lídři států řekli, že se věci musí řešit, je výsměch lidem, šetřící každou korunu.