V zemi, kde se dlouhodobě buduje atmosféra až panického strachu z nemoci a pocit všudypřítomné války, kde se vystupuje agresivně vůči nositelům jiných názorů, kde začíná být proto samozřejmostí vnitřní autocenzura, kde se běžně pošlapávají základní lidská práva včetně svobody slova, kde se jako jediné možné určuje černobílé vidění světa a nařizuje povinné nepřátelství k jiným národům a povinné názory, kde se prosazují pavědecké teorie desítek pohlaví a normální začíná být téměř nenormální, kde se rozbíjí generační soulad klasických rodin stavěním hrází mezi rodiči a dětmi, kde senioři jsou prohlašováni téměř za přítěž a požadavek na pár muž a žena za skoro drzost, kde láska k vlasti se málem neodpouští, kde se pod taktovkou vlády ztrácí suverenita vlastní země ve službách cizích zájmů, kde roste potřeba psychiatrů a klesá porodnost dětí, kde požadavky míru, pravdy a odpovědnosti jsou skrytě zakázané pod hrozbou společenské šikany, kde čelíme denně ekonomickým důsledkům rozhodování nekompetentní vlády a současně přihlížíme neuváženému rozhazování miliard… Je možné se v takové zemi a atmosféře, plné povrchních frází a tragikomických projevů průměrných až podprůměrných politiků, divit tomu, že lidem docházejí síly, přepadá je beznaděj, marnost, nevidí žádnou naději a mohou je napadat šílené až hrůzné činy včetně sebevražd a ubližování jiným?

Žijeme v “půlnočním království”, kde královští biřici na nás křičí “zaplať”, ale naše životy jim jsou lhostejné… Sílu už dlouho hledáme jen sami v sobě, a řadě lidí už ty síly docházejí… Nezvládají rodinné rozpočty, pod rukama jim mizí léta budované podniky, nechápou, proč nás naše vláda “prodává”, ani proč tak špatně vládne... Proč je k tomu všemu navíc slepá, hluchá, arogantní a pyšná… Když nemá na co pyšná být…

Je proto nutné to všechno konečně natvrdo pojmenovat, a i pod tíhou tragické pražské střelby konečně přestat většinově mlčet, vzepřít se společně a jednotně všemu, co staví naši zemi do historicky nejhorší pozice mezi všemi ostatními, a co v nás vyvolává čím dál větší pocit marnosti, až životní beznaděje.

Potřebujeme naději. Tou nadějí pro Českou republiku a nás, její občany, může být jen zásadní změna a jasný návrat k hodnotám, po kterých se dnes usilovně šlape. Těmi hodnotami jsou rodina - vlast - mír - pravda - základní lidská práva - fungující stát a schopní lidé v jeho čele.

Máme na tyto základní hodnoty právo. A protože to současná vláda odmítá dlouhodobě akceptovat, bude muset odejit z čela naší krásné, dnes ale zejména díky její neschopnosti těžce zkoušené země. Důsledky toho, co předvádí, si totiž nezasloužíme ani my, ani ta země.