Atrapy a skutečná východiska

Podle médií, závislých na vinících krize, hůř už nebude. Těch, kdo ne a ne zavadit o práci, jsou však už tři čtvrtě milionu. Na 40 tisíc vysokoškoláků ji marně hledá hned po promoci.

Do švestek jich bude minimálně dvakrát tolik. Kolik svědomí má politika, pro kterou to jsou jen »kolaterální« škody? Zač stojí »hlavní proud ekonomie«, nahluchlý k lidskému ponížení? Zná někdo trapnější karikaturu všeho, o čem je věda?

První světovou krizi »vyřešila« až druhá světová válka. Zpátky do »zlatých časů« před druhou světovou krizí nevede cesta ani dnes. Právě to uniká všemu, v čem se marně hledá spása. »Balíčky« pravice a »levice« se sice navzájem pohlavkují. Záruku, že i my neskončíme tam, kde Řecko, pobaltské i jiné země, nedává jediný z nich. Cizí kapitál jako exekutor, plošně snižující mzdy i důchody a sociální dávky, si brousí zuby i za našimi humny. Zastaví ho jen vůle většiny, na jakou narazila invaze radaru do Brd. To hlavní, co vede z marasmu krize doopravdy, je v akutním zájmu všech, koho živí, živil nebo bude živit prodej vlastní práce - i každého skutečného rizika podnikání. Tři z jejich společných cílů jsou víc než urgentní: vrátit veřejné zdroje do služeb veřejného zájmu, zastavit »znárodňování« bankrotářských ztrát a dluhů - a obnovit aspoň tolik suverenity demokracie nad diktátem zisku, kolik unesou dnešní vlastnické poměry.

Propad soukromých investic vyhrotil rvačku o veřejné zakázky. Korupci, přetřásanou dosud šeptem, bere na vidle i zhrzená konkurence. »Kdyby se tolik nekradlo, státní kasa je v plusu,« měl utrousit jeden z nedávných ministrů financí, když přebral fernetu ve sněmovním bufetu. Že právě z veřejných zakázek kape pětkrát vyšší zisk, přiznala i jedna z největších stavebních firem. Nastavit pravidla soutěží o veřejné zakázky tak, aby přestaly být pimprletem mafiánských čachrářů, je povinným minimem. Po tom, čím se rozhodl uvést nový ukrajinský prezident, volá právem i naše odborová konfederace - po detailním auditu všech veřejných zakázek z posledních let. »Padni, komu padni« však dopadne jen z rukou, majících k »penězovodům« vstup zakázán. Tedy nefalšované parlamentní i mimoparlamentní opozice a také různých iniciativ, jež o boji proti korupci jen planě nežvaní - i úplně jiných expertů, než kteří »legalizovali« i mnohamiliardové podvody.

Rozlišit skutečně ekonomickou cenu od lichvářských šarád není tak tajuplnou kabalou, jak se nám bulíkuje. Kde chybí zrcadlo srovnatelných soukromých investic, tvoří je ceny těch veřejných v zemích, kde se tolik nekrade. Skryté kartely jsou virtuózem i v nadmíru »transparentních« soutěžích. Protřelejší investor, riskující z vlastní kapsy, si o nich iluze nedělá. »Tržní« ceny, vycucané z palce, umí osekat až na kost těch nejnižších dosažitelných nákladů.

Není načase žádat totéž, kdekoli se utrácejí veřejné zdroje? Garantovat to i pravomocemi Nejvyššího kontrolního úřadu, soudních znalců, celého expertního zázemí, jež má k dispozici právě stát? Jména úpadců, úvěrových i jiných delikventů jsou už dávno věcí veřejnou. Ochrana jejich osobních údajů nikoho netrápí. Mají snad lichváři a erár, rozkrádající naše daně, diplomatickou imunitu? Co takhle vystavit hrozbě černé listiny i je? Stamilionové volební kampaně se sponzorují právě z »penězovodů«, a ne z protikomunistických prasátek. Jen návrat všech veřejných zdrojů pod kontrolu těch, komu patří, zabrání i definitivnímu vytunelování demokracie.

Inkvizice už nehrozí ani nikomu, kdo žádá progresivní zdanění - a »daň z luxusu«, adekvátní hloubce krize. Okolní svět došel ještě dál. Padesátiprocentní daň ze zisku velkých bank prosazuje i Gordon Brown. Barack Obama i »daň ze spoluviny za krizi«. Smí to zůstat tabu tam, kde se bankrotářské dluhy »znárodňují« už skoro dvacet let? Ve světle skutečné tržní hodnoty našich bank a průmyslu, než skončily v černé díře majetkového převratu - jejich technologií, areálů, obchodních značek, zahraničních trhů a kvalifikovaného personálu?

Bigotní víra, že cynická pracka trhu je neomylnější než papež sám, se choulí jako zmoklá slepice. Debata, kde všude, proč a jak ji držet v poutech, je zatím upejpavá.

Čepici žmoulá i v otázce, jak zkrotit spekulaci s cizími osudy a penězi (»morální hazard«, řečeno žargonem Wall Street). Před vším, čím krize hrozí navíc právě »postkomunistickým« zemím, je ještě zakřiknutější. Krédem šokové terapie byla zbohatlická renta, a ne riziko podnikání. O to víc ruinovala přidanou hodnotu, z níž máme sami i užitek. Do urážlivě »omezené suverenity« nás zahnala i ekonomicky. »Balíčky«, jimiž se vábí volič za stovky milionů, hasí požár benzinem.

Chce to návrat mezi samostatné hráče. Z »neviditelné ruky trhu« nám do klína nespadne. Z krize nás vyvede jen všestranně propracovaná strategie. Projekty, jimiž se postavíme znovu na vlastní nohy v dnešním světě. Bez zdrojů, mizejících zkorumpovanými »penězovody«, zůstanou zbožným přáním. Dokázali jsme to i pod vrchností, dosazenou Bílou horou. V podhradí »privatizačního baroka« to lehčí nebude. Jediná reálná cesta z krize není doktrinářskou bajkou. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Kde jinde, než právě touto stopou, nemine většinu ani poznání, kdo tu je opravdu S LIDMI PRO LIDI?

Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM

Dále čtěte:
Hospodářská krize může vést k rozpadu Evropské unie, říká Dolejš