Nešlo o nezřízený luxus. Jen o lidské právo, bez nějž je jinak i vše ostatní. Za právo na střechu nad hlavou zaplatili už třikrát. Mnohem víc než kolik velela kupní smlouva. Přesto teď musí své byty vyklidit. Řeč je o klientech H-Systému a o maškarní nářků, jimiž je opřádají „elity“ i média „postkomunismu“. Je to jarmark nicotných mouder a emocí. To skutečně podstatné bere velkým obloukem. Jak je vůbec možné, že se lze stát hříčkou tak obludného bezpráví?  Je kauza, skrápěná tolika krokodýlími slzami, opravdu jen ojedinělým karambolem? Anebo špičkou mnohem většího a ohavnějšího ledovce? Jsme skutečně odsouzeni k takovým zhovadilostem – na prahu třetího tisíciletí, a ne za časů lapků a dostavníků? 

Zabránit vyhnání těch, kdo za své domy zaplatili dokonce předem, může jen stát. Jen ten může dluh, nasekaný privátními vykuky, rozepsat všem daňovým poplatníkům. A tahat je z nich i s úroky, které odvede privátním bankám, od nichž si na to půjčí. Tak jako v případě děsivého manka, jímž skončila privatizační bonanza 90. let. „Dolních deset miliónů“ okradla třikrát. Napřed zcizením jejich kolektivních investic – práce, úspor a odložené spotřeby. Podruhé „znárodněním“ dluhů těch, kdo si na naše vyvlastnění půjčili a nesplatili. A potřetí zcizením bank, které jim ony úvěry poskytly. Jsou majetkem cizího kapitálu. Spadly mu do klína za neduživý zlomek hodnoty, jíž mají pouze jejich budovy. České „dcery“ mu vynášejí  dvakrát i třikrát vyšší míru zisku, než jejich zahraniční „matky“. Zato nám, svěříme-li jim své úspory, nesou záporný úrok. Právě bankám, majícím k nemovitostem H-Systému zástavní právo, musí ustoupit ti, kdo za ně zaplatili už třikrát. 

Bakala vytřískal z OKD přes sto miliard. Za necelých deset let. Z bytů havířů, jimž vzal i práci, se ždímou miliardy dodnes. Stát za OKD nedostal ani desetinu. Několikanásobně víc, než kolik inkasoval, činí jen tržní cena oněch hornických bytů. Ohnisky podobných ztrát se mapa republiky jen hemží. Prodávat naše „rodinné stříbro“ privátní kapitál, žádal by za každé OKD přinejmenším 15 – 20 krát víc. Pokud by stát naše kolektivní investice prodal kompletně, utržil by minimálně kolem 5 miliónů na hlavu každého z nás. Tu sumu si necucám z palce. Vychází z propočtů nedávno zesnulého Františka Nevařila, superstar české makroekonomie. Těch minimálně 5 miliónů by stát, chovat se jako odpovědný hospodář, musel buď vyplatit každému z nás – anebo spravovat s garantovaným výnosem aspoň několika procent ročně. Za socialismu garantoval – z ročního termínovaného vkladu - 4 procenta. Nezdaněná a při téměř nulové inflaci. 4 procenta z 5 miliónů činí 200 tisíc. Tolik bral v polovině 90. let jen málokdo i za celoroční práci. Mnozí o tom marně sní i dnes, o drtivé většině seniorů ani nemluvě. Roční výnos cizinců, vlastnících banky na našem území, je dvojciferný. I z ekonomiky, degradované na kolonii v srdci Evropy – a vysávané tak i cizími majiteli produkčních a obchodních kapacit.        

Klientů H-Systému je mi upřímně líto. Líčení jejich kalvárie jako vřídku, co vyrazil na jinak zdravém těle, je lež jako věž. Obětí skandální loupeže je každý, kdo na ni neměl žaludek.  Už v 90. letech byl okraden o sumu několikrát větší než klienti H-Systému. Pod rancem dluhů „postkomunistické transformace“ – a šancí svébytného rozvoje, který zmařila – narůstá dál. Bují i z šejdířské devalvace koruny a „tunelů“ všeho druhu. Plkání o tom, „co by, kdyby“ (udělal jinak ten či onen konkursní správce) přenechme panoptiku, pro něž je dnešní svět nejlepším ze všech možných. Pro levici, která ví, co chce, je kauza H-Systému průzorem až do střev „postkomunismu“. A výzvou klestit o to víc cestu ke světu, který podobná zvěrstva postaví mimo hru. 

Josef SKÁLA