V normálních časech bychom na našem kongresu slavili, ale v normálních časech, bohužel, nežijeme. Po covidových lockdownech s obrovskými dopady do ekonomiky, společnosti, svobody nás všech přišla bezprecedentní vojenská agrese Ruska na Ukrajině.

Všichni jsme šokováni brutalitou ruských vojáků, obrázky vybombardovaných měst a nezměrného lidského utrpení. Tato tragická válka na Ukrajině musí probudit celý západní svět z jisté letargie, která byla dána posledními lety relativně vysokým blahobytem a stabilitou.

Fukuyamův konec dějin prostě nenastal. O svobodu, demokracii, rule of law, vládu práva, hodnotu lidského života budeme i v budoucnu muset aktivně usilovat, a chcete-li, i bojovat. Jsem hrdý, že ČR díky naší vládě spolu s dalšími středoevropskými státy, zejména s Polskem, zastává od začátku zásadový a principiální postoj. Je to i jistá zpětná vazba takzvaným starým členským státům EU a příležitost, aby naše sebevědomí a role v EU vzrostla.

Je samozřejmě těžké se soustředit na jiná témata, když nedaleko od nás zuří válečný konflikt. Nic jiného nám ale nezbývá, protože Česká republika čelí řadě vážných problémů, které doléhají na naše občany. Některé přinesla válka na Ukrajině, na jiné jsme si zadělali my sami. Respektive my ne, ale naši předchůdci.

Vládnout začínáme v jedné z nesložitějších situací, kterou ekonomická teorie a hospodářské dějiny vůbec popisují, jde o kombinaci klesajícího ekonomického výkonu a zároveň dynamicky rostoucí míry inflace. Jde o fenomén, kterému říkáme stagflace, a fenomén, na který se hledá jen těžko lék.

S rostoucí inflací potřebujeme bojovat vyššími úrokovými sazbami a skutečnými výdajovými úsporami. Taková restriktivní politika ale dál brzdí chřadnoucí ekonomickou aktivitu. Je to úkol pro hospodářské autority, tedy i pro vládnoucí stranu, mimořádně obtížný. Úkol vyžadující znalost a chirurgickou přesnost při vytváření makroekonomické politiky.

Zvládnout tento dvojí ekonomický problém nicméně lze, i když každá srovnání pokulhávají, inspiraci a povzbuzení hledejme třeba v tom, že podobná situace na přelomu 70. a 80. let včetně surovinové krize vedla ke konzervativní revoluci Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana, ale i trochu pozapomínaného Paula Volckera.

Když už jsem zmínil jméno Margaret Thatcherové, musím připomenout, že dnes je to přesně devět let, kdy tato mimořádná osobnost a státnička odešla. Čest její památce. Zmíním jeden její citát: „Budete-li se jen snažit být oblíbený, budete vždycky ochoten ke kompromisům o čemkoliv a nedosáhnete ničeho.“ To si připomínejme teď při vládě každé ráno, a to zvlášť ve chvíli, kdy se hnutí ANO vydalo cestou „okamurizace“ a „maláčování“. Jinak si jejich rétoriku a návrhy z posledních dnů vysvětlit neumím.

Řešením inflace a dalších hospodářských potíží, kterým čelíme, není ani útěk do eurozóny, jak nám bláhově namlouvají někteří zastánci eura. Průměrná inflace v eurozóně roste, v některých zemích je i vyšší než v ČR a Evropská centrální banka má svázané ruce ve zvyšování úrokových sazeb, aby neohrozila financování předlužených zemí.

Odpracovat si to skutečně musíme my tady doma. Společně s evropskými zeměmi ale musíme, podle mého názoru, změnit energetickou a klimatickou politiku. Ty totiž mají zásadní vliv na naši konkurenceschopnost. Snad je v kontextu vojenské agrese Ruska, vysoké inflace a utlumené ekonomické aktivity jasné, že musí být Green Deal přehodnocen nebo alespoň rozvolněn, zmírněn.

Základem naší energetické politiky musí být jádro, musíme se také postupně odpoutat od závislosti na ruských zdrojích. Odcházet od tradičních konvenčních zdrojů pak musíme pouze ve chvíli, kdy za ně budeme mít stabilní a cenově dostupnou náhradu.