Marine Le Pen prohrála, přestože získala dvojnásobný počet hlasů, než v minulosti její otec Jean-Marie, na kterého si konečně média vzpomněla. Ovšem tehdy to bylo proti Jacques Chiracovi, který představoval výraznou pravicovou stranu a za nějž se postavili i kandidáti ostatních stran. 11 milionů hlasů je úctyhodný výsledek, ale musíme si uvědomit, že Francie má 67 milionů obyvatel, se stále větším počtem přivandrovalců. A ti jsou ve velmi mladém věku, takže mnozí z nich, a to ti nejmladší a nejradikálnější ještě neměli v těchto volbách ani volební právo. Pokud budou voličské preference stoupat Front National ve stejné křivce, za pět let by se sice mohlo stát, že tato strana vyhraje prezidentské volby, ale záleží přitom na jediném určujícím faktoru. Zda v té době bude ještě ve Francii dostatek původního domorodého obyvatelstva bílé rasy, řecko-římské kultury a křesťanské víry.

Jinak samozřejmě přejeme Front National co nejvíce odhodlání a vytrvalosti v boji za národ, proti Evropské unii a přivandrovalecké krizi. A to jak ve volbách regionálních, tak parlamentních, kde dosud Front National zastoupena není, tak k úspěchu opět ve volbách do Evropského parlamentu, kde naopak tato strana je zastoupena trvale.

Co říci o vítězi prezidentských voleb 2017? Podivná osoba, kterou lze jen těžko charakterizovat. Je sice hezké, že zůstal v trvalém vztahu se svojí školní láskou, ale jeho pohnutky k tomu mohou být i maskování něčeho hodně podivného. Je to především produkt současného vládnoucího establishmentu, podporovaný penězi lidí podobných Sorosovi, jeho volební kampaň vedl ten stejný manager, který prosadil Baracka Husseina Obamu. Je jasné, že bude prosazovat silnou Evropskou unii a další vlny přivandrovalců do Evropy.

Francouzi si zvolili pokračování stanného práva, atentátů, potlačování práv všech původních obyvatel a zvláště žen. Zřejmě se jim zalíbilo žít pod příkrovem strachu z neustávajícího přílivu přivandrovalců a jejich stoupající agresivity. Někomu se může zdát takováto volba dost podivná. Avšak podívejme se upřímně do svého vlastního nitra a na svoje konkrétní činy za posledních několik let. A zjistíme, že za všeobecné nevšímavosti, prospěchářství a zbabělosti i náš národ kráčí stejnou cestou k zatracení, jakou nyní nastoupili naši bývalí spojenci. Pravda je, že my jsme trochu pozadu. Kolonie jsme neměli, takže tady těch přivandrovalců nemáme dodnes tolik. Avšak vzhledem ke stále se zrychlujícímu světovému vývoji se tím nemůžeme utěšovat. To, co se dnes děje ve Francii a ostatních západních zemích nás totiž nečeká za dvacet, třicet let, ale již velmi brzy.  

Z Francie se tak stává stejná země, kterou byla v době, kdy nás v Mnichovu zradila. Sice země krásná s krásným jazykem, ale země, která ve svém vlastním zájmu obětuje drobné satelity na okraji. A z této historické zkušenosti bychom se měli poučit. Pokud chceme zůstat národem, ubránit svoje tradice a kulturu, či spíše za dnešních podmínek vůbec přežít, musíme se spoléhat jen a jen sami na sebe. 

Převzato z profilu.