28. říjen, den vzniku samostatného československého státu. Od roku 1918 uplynulo již 106. let. Jakkoli to číslo zní neuvěřitelně, musím podotknout že moji prarodiče byli narození před tímto datem. Možná proto koukám na první republiku okem informovaného realisty, bez růžových brýlí, zbytečného patosu a naivní glorifikace.

Přesto vidím vznik našeho státu jako okamžik významný, přinášející pozitivní změnu do života po krvavém konfliktu, kterým první světová válka byla. K osobnostem první republiky jakým byl Masaryk, Beneš, Štefánik, Rašín, Kramář, Švehla a další, chovám přirozený respekt a úctu.

Druhá světová válka zákonitě přinesla geopolitické změny, jelikož jestli se to někomu nelíbí, či to chce zamlčovat a trapně lhát, tehdejší Sovětský svaz byl jasným a nejvíce zainteresovaným vítězem protinacistické koalice.

Období vlády komunistů mělo vícero podob, přes léta hrůzná padesátá, uvolnění v šedesátých letech střídá normalizace na ní navazuje jistá bezradnost režimu let osmdesátých.

Dnes už zase něco skomírá, jisté nadechnutí let devadesátých je pryč. Naše země čelí mnoha nezdravým symptomům. Ten první je ztráta se suverenity a přirozený boj o národní stát, jeho svébytnost, suverenitu. Dovolím si říct že pokud se nám nepodaří ubránit národní stát proti nadnárodním a globalistickým tendencím je vše ztraceno. Stát hraje neopakovatelnou roli při obhajobě národních zájmů, jeho autentičnost, potřebnost a důležitost nelze ničím nahradit.

Další téma je interní, stát a občan. Role svobody jednotlivce, o tom že má být stát silný ale štíhlý nepochybuji. Občan ČR se nesmí stát koněm na dostihové dráze plné umělých příkopů a překážek. Skutečným pilířem státu může být jedině svobodný, činorodý občan. Um a pracovitost českého člověka, žádná dotace ani razítko, natož blbý zákon či vyhláška nenahradí. Čím dříve si to uvědomíme, tím větší šance že bude svět zas o něco více v pořádku.