Po dvaceti letech zjišťujeme, že se od tohoto snu naopak začínáme vzdalovat. Utíkají nám i země, které jsme považovali za slabší. Polsko nebo Estonsko vstoupily do EU s námi a v řadě ekonomických ukazatelů nás už předběhly.

Poslední dva roky jsme se ocitali na čele smutných žebříků. Byli jsme mezi zeměmi s nejvyšší inflací, s největším hospodářským poklesem nebo s nejvyšším propadem reálné hodnoty mezd. Západoevropské státy nejenže nedoháníme, ale naopak se od nich ještě více vzdalujeme. Jsme zemí, kde velké a zahraniční firmy hromadí zisk na úkor zaměstnanců.

Pokud bychom zohlednili skutečnou produkci našich pracujících a standardní evropskou odměnu, byla by naše průměrná mzda o polovinu vyšší. Tedy zhruba 60 tisíc korun namísto dnešních 40 tisíc. Jsme v situaci, kdy si těch 20 tisíc měsíčně nechává pár vítězů rulety roztáčené mocnými. V podobě zisku nebo dividendy odklání tyto peníze do zahraničí.

Abych byl ještě konkrétnější. Když srovnám příjem prodavačky, která pracuje dva kilometry za hranicemi v německém městečku Furth Im Wald, a tou, která je zaměstnaná v supermarketu v Domažlicích, tak se dostaneme na propastný rozdíl. Zatímco paní v Německu bere v přepočtu zhruba 64 tisíc, v českém supermarketu je to 28 tisíc, tedy méně než polovina.

Rozdíly ale nejsou jen ve mzdách, ale i v sociálním zabezpečení. U nás je přídavek na dítě maximálně 1580 korun měsíčně, německý Kindergeld je 250 eur, tedy přes 6 tisíc korun. K tomu ale mohou chudší rodiny navíc získat stejnou částku v podobě další dávky Kinderzuschlag. U nás se má přídavek spojovat s dalšími dávkami a podléhat majetkovým testům.

V poslední době se skloňuje dánský model pracovního trhu. Vláda si ho bere jako fíkový list pro zavedení výpovědi bez udání důvodu. Zapomíná ale dodat, že ten, kdo je vyhozený z práce, dostane od státu po dobu dvou let až 90 procent platu.