Vážené dámy a pánové,

jsem rád, že vás na půdě Senátu Parlamentu České republiky mohu uvítat na konferenci „Mládež v dobách nesvobody“.  K součásti dospívání mladého člověka často patří pocit, že žije v nesvobodě a především ti starší ho nechápou a nechtějí mu rozumět. Pokud žije v éře Reinharda Heydricha či Klementa Gottwalda, jde o pocit oprávněný. Bohužel pokud žije ve svobodě, vede jej tento pro změnu falešný a zavádějící pocit často k lacinému radikalismu a ochotě slepě naslouchat falešným prorokům. To byl v letech studené války osud mnoha mladých lidí v západní Evropě a USA. Dnes je v tomto směru následuje i část naší mládeže.

Lék na tuto slepotu je zdánlivě jednoduchý – vedle vzdělávání ve svém budoucím oboru by se každý člověk – na věku nezáleží – měl alespoň trochu zajímat o naši novodobou historii a i s její pomocí se umět orientovat v naší spletité současnosti.  Používat potom svůj mozek a nežít jen v mediální masáži a sofismatických kotrmelcích politologů, kteří nám často chtějí nahradit bývalé politruky.

Bohužel musím jen opakovat, že celoevropská neschopnost poučit se z historie je zvláště v poslední době zřetelná. Nové hrozby a problémy nejsme schopni nejen řešit, ale už ani pojmenovat stejně jako v roce 1938! A všichni víme, jak ustupování zlu dopadlo. Šest let kruté totality, ale i obrovské statečnosti lidí, ať vězněných nebo bojujících proti fašismu doma i v zahraničí. Historie pro nás přestává být kompasem a i lidé geniality Karla Čapka s jeho díly jako Továrna na absolutno, Matka či Válka s mloky aspirují jen na neoblíbenou povinnou školní četbu před maturitou.

Důkazem vzdělanosti nemohou být jen akademické tituly před jménem a získané funkce, ale především schopnost samostatně myslet, naslouchat a přemýšlet místo intelektuálních exhibicí. Všichni jsme byli jednou mladí a radikální a je dobré si kousek odvahy, mládí a radikalismu nést v sobě celý život a umět to také spojit se svými životními zkušenostmi. Proto považuji za naši velkou chybu a ztrátu, že jsme po pádu komunistické totality od roku 1990 málo naslouchali a málo využívali ve veřejném životě ty zralé muže a ženy, kteří se jako mladí lidé nenechali – na rozdíl od stejně starých fanatiků v modrých svazáckých košilích – zmást marxistickou ideologií a odmítli v roce 1948 jít s komunisty v jednom houfu. Odměnou jim byly kriminály, zákazy studií, perzekuce rodin a ohýbání páteře ve zcela pokřivené diktatuře komunistů. Velmi smutné a často tragické zkušenosti, které navíc přišly brzy po 6 letech strachu během nacistické okupace. Tragické období nejméně pro 3 generace mladých lidí. Ale i statečných bylo dost a bohužel jejich životní spojení mládí, zkušenosti a nadhledu jsme v 90 letech ke své škodě zbytečně promrhali. Proto alespoň dnes zkusme pěstovat klidný mezigenerační dialog – naslouchejme mladým a doufejme, že i oni budou na oplátku přemýšlet o našich životních zkušenostech, aby ke své i naší škodě v opačném případě nenaletěli líbivým demagogům dneška.

Příkladem demagogie je i dnešní prohlášení KSČM k revolučnímu odkazu února 1948 – je to plivnutí do tváře všem obětem totality, ale i všem demokraticky smýšlejícím lidem.

MUDr. Přemysl Sobotka
1. místopředseda Senátu PČR