Ano – trh práce se zdá být dnes přesycen nikoli manuálními pracovníky (což by se dalo pochopit), ale graduovanými, inteligentními, intelektuálními studenty, kteří dokáží brilantně diskutovat, psát eseje, znají právo, ekonomiku, sociální vědy… Jenže pro ně není místo. Trh práce na manažerských pozicích, kam by přirozeně zapadli, je omezený a také přeplněný předchozími generacemi Yuppíes.

Euroamerická civilizace si zkrátka vychovala a vzdělala specifický typ nepoužitelného intelektuála, nejčastěji specialisty na politiku, sociologii a humanismus. V 90.letech se říkalo, že tu máme přebytek absolventů obchodních akademií, dnes je to přebytek vysokoškolsky zapálených ideokratů.

Je vcelku přirozené, že mladý člověk tíhne k ideálům, které mu liberálně-levicový akademismus dnes bohatě nabízí. Nestuduje už „mrtvé klasiky“, ale postfaktickou mechaniku rovnoprávnosti. Nic proti klasikům nebo utopiím, pro praxi společnosti je ale vcelku jedno, z jakého druhu scholastiky má absolvent zkoušky. Je pro ni tak či onak k ničemu, je v praxi  nepoužitelný.

Zatímco ale  studenti méně praktických věd se mohou utěšovat, že koneckonců studují „jen svůj koníček“, tady bývá nezanedbatelný pocit velké důležitosti toho, co studují.

Geograf, lingvista, anatom, ekonom, programátor nebo právník má vcelku jasnou představu o významu a upotřebitelnosti své profese. Vidí to kolem sebe, může si to ověřit během studijní praxe, co chvíli se setkává se stárnoucími „praktiky“, kteří jsou mu přirozenými vzory a arbitry. Ví, kam patří. Dějiny studovaných předmětů mu samy ukazují význam jeho profese v civilizačním postupu stoletími.

Mnohé nové obory ale z tohoto hlediska jaksi „trčí ve vzduchu“. Často je vedou doktorandi nepříliš věkově vzdálení od těch, co je teprve studují. Také možnost ověřit si praktickou upotřebitelnost je minimální. Stáže v neziskových organizacích, případně v politických institucích a orgánech, jim ukazuje možné uplatnění obvykle jen jako aktéry nekonečného diskusního klubu.

Nejhorší zklamání ale nastává – a tím se vracím k reportáži na začátku – když se pokusí přeměnit svou kompetenci v nějakou jinou profesi. Na skutečném trhu práce, kde se pohybují cyničtí personalisté a „ejčáristé“, kteří vybírají mezi stovkou nabídek jediného uchazeče, není prostor pro diskuse a prokázání své elitní mezioborové specializace. Jsou proto nejprve zaskočeni, pak znechuceni a nakonec deprimováni tím, že o jejich poctivě vydřené znalosti a kompetence nikdo nestojí. Společnost jim dala možnost studovat, ale nenabízí jim žádné praktické uplatnění (vyjma doktorandských programů a pokračování v pedagogické výuce).