Krátké rozvolnění, kdy se Česko pohybovala na stupni 3 PES, se opět uzavírá a vypadá to, že epidemie brzy opět stiskne zemi ve stupni 4. Co jsme stihli během té krátké doby?

Na ulicích se opět objevili lidé (stále častěji bez roušek), obchody a provozovny služeb ožily a v kavárnách se opět objevili usmívající se přátelé, namlouvající se dvojice, ale i obchodní partneři a kolegové. Začalo větší nakupování na Vánoc – péct se v Čechách musí a vedle zvýšeného odběru vánočních ozdob a jmelí šly na dračku i stromečky. A rychle se také zaplnily všemožné pořadníky ve službách.

Zato nemám vůbec pocit, že by se nějak prudce projevila avizovaná nákupní horečka, obchody narvané k prasknutí a rvaní si košíků z rukou.

Po dárcích se nikdo zas tak moc nesháněl. Kdo může, totiž dnes shání dárky hlavně přes Internet, protože to je neskonale pohodlnější než obvyklé stresy v narvaných prodejnách. Trend, který – stejně jako větší podíl práce nebo výuky z domova – ocení na pandemii nejvíc asi až naši vnuci.

Přesto vypadali všichni na těch ulicích docela spokojeně. (Snad s výjimkou návštěvníků hospod, jejichž uražený křik, že se smí opíjet jen do 20 hodin, zaplavil sítě a média.)

Podíváme-li se ale do obvyklé argumentace pro rozvolnění, stojí na předních příčkách právě možnost si nakoupit – vzpomeňme jen na povyk pravicové opozice o právu na sebeurčení kupovat a vydělávat, o protilidských X metrech čtverečních na zákazníka, jeremiády o tom, jak lidé po uvolnění vezmou obchody útokem atd.

Nic z toho se nestalo.

Kupodivu, hromadění majetku vůbec nebylo to, oč lidem v uplynulém volnějším týdnu šlo. Chtěli se hlavně svobodně projít, setkat se s přáteli, navštívit své starší příbuzné, dát dětem možnost proběhnout se, navštívit možná i nějaké to muzeum nebo probloumat adventní tržiště. Samotné nakupování nepovažovali až za tak důležité.

Přesto se v médiích v posledních dnech vede úplná válka proti údajně totalitním požadavkům epidemiologů, vlády a především nebohého ministra zdravotnictví, a to pod heslem „nechcete nás nechat vydělat!“

A publikují se nejrůznější průzkumy, kolik lidí je pobouřeno, kolik lidí považuje covid za fámu, kolik se nechce nechat očkovat. No… pokud vezmeme v úvahu, že v zemi je 2 miliony seniorů, na které je navázáno minimálně půl milionu lidí ze zdravotnické sféry a další milion lidí je s nimi v úzkém kontaktu jako členové rodin a pomocníci; a připočítáme-li mladší rizikové skupiny jako alergiky, lidé se srdečními chorobami, diabetiky, pacienty s vysokým krevním tlakem či rakovinou a také vysoce obézní, dostaneme se lehce přes 50% celé populace ČR (což mimochodem odpovídá 57% populace, která podle včerejšího průzkumu agentury Media souhlasí s tvrdšími opatřeními).

Že by to všichni byli hazardéři, kteří považují ochranná opatření vlády za součást vládních Akt X? A za hlavní problém nouzového stavu považují nemožnost nakupovat?

Jistě ne. Tohle jsou ve velké většině lidé, kteří si naopak velmi dobře uvědomují křehkost lidského života a velmi často si ho také umějí užít. Společně s rodinami s dětmi tvoří většinu těch, kteří se v uplynulém týdnu objevili v ulicích a užívali své malé opatrné adventní carpe diem.

Myslím, že pandemie nám dává jednu se vzácných životních zkušeností, že nezáleží tolik na tom, kolik toho utratíme, kolik toho koupíme a kolik nám toho hmatatelného zůstane. V těžkých obdobích si lidé uvědomují, že život je proklatě krátké období a nejcennějším je na něm to nevažitelné – setkávání, poznávání se navzájem, vzájemná lidskost, úsměvy a pozdravy. Proto také tolik potřebujeme volné chvíle, sport, kulturu, umění – a ne proto, aby si umělci vydělali, ale aby bylo čím život vyplnit a zhodnotit.

Neboli, jak říkala moudře babička – „rakev nemá kapsy“. Až nadejde i náš čas, nevezmeme si s sebou nic, co se nám teď může zdát tak důležité. Ale určitě se nám bude snáze umírat, budeme-li mít pocit, že jsme žili šťastně.

Převzato z Profilu.