Dobrý den. Pane předsedo, není to s přednostním právem. Jsem jediný, který se přihlásil, ale to je v zásadě jedno. (Předsedající: Tak máte obojí.)

Před chvíli jsme byli svědky, že většině Poslanecké sněmovny je úplně jedno, v jakém režimu projednáme tuto smlouvu. A je úplně jedno, že vláda uplatňuje dvojí metr. Jednu smlouvu, např. Kosovo, pošle do obou komor, přestože je to identický přístup. Druhou smlouvu, tuhle, pošle jenom do jedné komory. Klidně si změní typ smlouvy, kvorum a mlčí k tomu. Nejsou to schopni nijak zdůvodnit.

Já myslím, že důvod je jednoduchý. Andrej Babiš velmi rád říká, jak je úplně jiný v evropské politice než Bohuslav Sobotka, ale podle kroků je úplně stejný. Už jsem minule říkal, že tato smlouva přišla poprvé do prvního čtení 14. května 2014. To je více než před čtyřmi lety.

Teď nemáme čas po čtyřech letech vyžádat si stanovisko Parlamentního institutu a Legislativní rady vlády, protože spěcháme. Neprojednali jsme to za čtyři roky, protože kromě nás jsme našli i další politické kluby, které byly proti, např. bývalý poslanecký klub hnutí ANO 2011.

A v čem je ten stejný postup v evropské politice Andreje Babiše a Bohuslava Sobotky? Dvakrát zajedou do Bruselu, dvakrát zajdou na večeři s ostatními státníky, změní svůj názor a ihned předkládají návrh na ratifikaci této smlouvy.

Abychom měli k dispozici pokud možno relevantní informace, tak jsem se minulý týden obrátil na - (Odmlčuje se, neboť u ministryně financí a stolku zpravodajů se zastavuje jedna z poslankyň.) - já fakt nespěchám, to je v pohodě - tak jsem se minulý týden obrátil písemnou interpelací na paní ministryni financí, které jsem položil konkrétní dotazy. Těším se na odpověď. Už v této chvíli říkám, že s tou odpovědí nebudu souhlasit - ne proto, abych za každou cenu byl proti, ale proto, abychom mohli debatovat o faktech, které bezesporu ta odpověď bude obsahovat. Já vám představím ty otázky, které jsem paní ministryni položil, protože si myslím, že než budeme o té smlouvě hlasovat, měli bychom znát odpovědi. A vycházím ze sněmovního tisku 97, což je sněmovní tisk, který Poslanecké sněmovně předložila vláda. Vycházím z důvodové zprávy.

A v důvodové zprávě se píše: Hlava III fiskálního kompaktu stanoví, že veřejné rozpočty smluvních stran mají být vyrovnané či přebytkové. - Vyrovnané či přebytkové. - Strukturální deficit by neměl přesáhnout 0,5 % HDP a strukturální schodek do výše 1 % HDP by byl povolen jen za předpokladu dluhu pod úrovní 60 % HDP a zajištěné udržitelnosti veřejných financí. - To je takový ten gumový výraz, který do té karikatury finančních ústavů schválila minulá Poslanecká sněmovna, že máme zajišťovat udržitelnost veřejných financí.

Ta samá hlava dále ukládá smluvním stranám - a to jsou všichni členové Evropské unie mimo nás a Velkou Británii - zavést do vnitrostátního rozpočtového procesu automatický mechanismus nápravy. - V našem politickém slovníku v České republice se tomu říká dluhová brzda. - Ten by byl aktivován v případě, že se státy odchýlí od smlouvou daného strukturálního deficitu či od cesty k jeho postupnému dosažení. - Znamená to, že rozpočet má být vyrovnaný nebo přebytkový. Ti, kteří mají HDP nižší než 60 %, můžou mít až 1 % strukturálního schodku, ti, kteří mají veřejný dluh vyšší než 60 % HDP, pouze 0,5 % HDP strukturálního deficitu.

Podoba, rozsah a přesné fungování nápravného mechanismu mají být stanoveny na vnitrostátní úrovni na základě společných principů navržených Evropskou komisí. - To znamená, tohle je národní pravomoc, ty dluhové brzdy mohou být individuální. Není na to žádný evropský mustr a záleží na legislativě každého členského státu, v tomto případě smluvní strany, jaké kroky zvolí. Nicméně ty kroky by měly vést k tomu, že ty státy, které mají veřejný dluh přesahující 60 % HDP, musí přijmout taková opatření, která povedou ke snížení o 5 % převisu nad 60 %ní zadlužeností HDP ročně. To znamená, že kdyby to někdo měl tři roky, tak už je to 15 % převisu.

Smluvní strany v postupu při nadměrném schodku mají povinnost - povinnost! - předkládat a provádět rozpočtový a hospodářský program. Jeho obsahem má být podrobný popis strukturálních reforem vedoucích k udržitelné nápravě nadměrného schodku. Dostatečnost tohoto programu a jeho soulad s návrhem rozpočtového plánu na následující rok budou sledovány komisí a radou...

A abychom věděli, jak na tom jsou signatáři této smlouvy a ti, kteří to ratifikovali, tzn. smluvní strany, tak jsem položil paní ministryni tyto čtyři otázky:

Za prvé. Jaký je v zemích všech signatářů smlouvy poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách k 31. 12. 2017 s tím, že pokud to číslo není k dispozici, tak pak stačí číslo k 31. 12. 2016 resp. poslední známý údaj. To znamená, v tomto okamžiku dostaneme seznam 26 smluvních stran s tím, že tam bude touto každou zemí uváděn poslední známý údaj o velikosti veřejného dluhu. Poté můžeme smluvní strany rozdělit do dvou skupin. První skupina jsou ty státy, kde bude celkový veřejný dluh nižší než 60 % vůči HDP, a ty mají právo mít 1 % strukturálního schodku, a druhá skupina, která bude bezpochyby větší, smluvních stran, které budou mít zadlužení vyšší než 60 % vůči HDP, a tam ten strukturální deficit může být ročně maximálně 0,5 % HDP.

Druhý dotaz, který jsem položil paní ministryni, abychom dostali údaj o výši strukturálního deficitu smluvních stran. Pak jsme schopni porovnat oba údaje - celkový dluh a strukturální deficit.

Když budeme mít ty údaje, tak můžeme přejít k třetímu dotazu, tzn. ve kterých zemích, které mají poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu vyšší než 60 %, to je podle mého odhadu ta větší skupina zemí, zavedli v národní legislativě dluhovou brzdu, jaký je ten mechanismus nápravy, jaké kroky obsahuje ten národní zákon o dluhové brzdě, zda byl přijat prostou, či ústavní většinou a jaké jsou hlavní prvky tohoto mechanismu. A pak je důležité, kdy se spustil, jak fungují a kdo to vyhodnocuje.

A čtvrtý dotaz, který bude hodnotit ty země, které za prvé budou mít dluh vyšší než 60 % vůči HDP, musí mít strukturální schodek menší než 0,5 %. Pokud ho budou mít vyšší a mají dluhovou brzdu, tak se ptám paní ministryně, zda ta brzda byla spuštěna a jaké přináší výsledky. A zda jsou využívány kompetence Evropské komise a rady, která může vůči těm zemím vystupovat velmi tvrdě, pokud buď dluhová brzda není, nebo není aktivována, nebo je tak slabá, že nepřináší požadované hospodářské výsledky.

Proč jsou tyto informace důležité pro naše rozhodování? Abychom věděli, zda ti, kteří na nás ukazují - pozor, pozor, jste poslední, my už jsme to dávno podepsali a ratifikovali - plní to, k čemu se zavázali, zda fungují dluhové brzdy, zda se snižuje celkové zadlužení těchto veřejných rozpočtů ostatních zemí, zejména v zemích eurozóny, a zda skutečně se jim to daří tempem 5 % převisu snižovat ročně.

Já potom na závěr svého vystoupení navrhnu přerušení projednávání tohoto bodu do obdržení odpovědí ze strany Ministerstva financí, protože není v silách opozičního klubu tyto informace relevantně zjistit. Chci říct, že budeme vycházet z údajů, které dostaneme od Ministerstva financí a nebudeme se přít o jednotlivá čísla, takže to budou v zásadě hlášení jednotlivých smluvních stran. Jenom tak připomínám, když si vzpomenete, jak vznikala řecká ekonomická krize, že do té doby Řekové posílali hlášení, jak je všechno v pořádku, moudrá Evropská komise to nijak nezkontrolovala a pak se ukázalo, že ta čísla neodpovídala realitě. A pak to museli řešit vlastně všichni členové Evropské unie.

Když si řekneme - a my s tím souhlasíme, že ta idea, ta myšlenka, že by státy měly hospodařit rozumně, vyrovnaně či přebytkově, zejména v dobách, kdy se ekonomice daří, s povoleným deficitem, kdy ekonomický cyklus je buď na stagnaci, nebo v recesi, tak je to vlastně správně. Opakovaně říkáme, my občanští demokraté, že k tomu nepotřebujeme žádnou mezinárodní smlouvu, že máme takový zákon přijmout i my bez ohledu na to, že to chce někdo jiný, protože to je dobré pro Českou republiku a pro občany v České republice. Na základě toho už asi sedm let probíhá politická diskuse v Poslanecké sněmovně o parametrech finanční ústavy či dluhové brzdy.

Tady existuje hezký politický paradox, že kolegové z levice, zejména sociální demokraté, nejvíc proevropští, rétoricky, jejich voliči už tak nevidí, ale nejvíc proevropsky, rétoricky, nás neustále přesvědčují, že to je potřeba ratifikovat, ale současně oni sami pro Českou republiku žádnou dluhovou brzdu nechtějí. Protože říkají, vláda to musí udělat, jak to chceme my, když vládneme, máme na to právo, jakápak dluhová brzda, taková past, kterou na vás chystá pravice a podobně. To znamená, my, kteří chceme vyrovnané, rozumné, dlouhodobé vyrovnané financování státu, chceme ta pravidla v české legislativě a současně odmítáme tento zbytečný návrh, a na druhé straně jsou ti, kteří se pod ten návrh chtějí podepsat formálně, aby byli označeni jako proevropští, reálně, obsahově to odmítají. A když jsme vládli my, tak jsme poctivě usilovali o ústavní většinu. Chtěli jsme ústavní zákon a nezískali jsme ústavní většinu a tudíž ústavní zákon schválen nebyl právě kvůli odlišnému politickému stanovisku kolegů z naší levice.

Minulá vláda, vláda Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Pavla Bělobrádka původně měla ambici postupovat ústavním zákonem. My jsme jim k tomu nabídli naše hlasy a byla ústavní většina. Pokud bychom chtěli skutečnou dluhovou brzdu. Nicméně tehdejší nejsilnější člen vládní koalice, sociální demokraté, odmítli skutečnou dluhovou brzdu zavést do naší legislativy, tudíž nebyl průchozí ústavní zákon, tak jsme přijali něco, co se sice jmenuje a tváří se jako finanční ústava, jako dluhová brzda, ale reálně tam nic není a přijali jsme to prostou většinou, to znamená, nepřináší to ani tu stabilitu. Proto to má být podle našeho názoru, pokusit se mít takový ústavní zákon, aby se to neměnilo s každou změnou prosté většiny. Úplně přesně si nepamatuji početní poměry vlád v České republice, ale mám pocit, že ani jedna nevládla formálně ústavní většinou. Ano, u některých návrhů zákonů jsou pro všechny strany, dá se získat poměrně silný počet hlasů, zejména u zákonů, které jsou spíš technického charakteru, ale myslím si, že formálně žádná vládní většina v Poslanecké sněmovně neměla ústavní většinu. Minimálně od roku 2010, od roku 2006 také ne, předtím si to úplně nepamatuji, ale myslím si, že to takhle bylo. Je to vlastně výsledek našeho poměrného systému. Je pravda, že v horní komoře ten ústavní zákon se přijímá pro mne zvláštní metodou, že je třeba ústavní většina, ale z přítomných ne z celkového počtu, resp. třípětinová většina z přítomných senátorů, kdežto tady je třípětinová většina ze všech členů Poslanecké sněmovny, ale to je v ústavě a tak to prostě je.

A zkusme si říct, co by podle ODS měla obsahovat skutečná finanční ústava a jsou to vlastně tři základní části, z nichž jednu už vlastně máme, nebo jedna a půl, abych byl poctivý. To, co bylo schváleno prostou většinou minimálně v tom bodě, který se týká národní rozpočtové rady, mělo podporu občanských demokratů. To znamená, zřídili jsme národní rozpočtovou radu, funguje od letošního roku, národní rozpočtová rada dostala svou kapitolu ve státním rozpočtu a vlastně zahajuje svou činnost. Uvidíme, jaké budou praktické výstupy. Na tom zásadně panovala politická shoda napříč politickým spektrem. Ještě k tomu. Když ta národní rozpočtová rada má vlastně doporučující charakter nebo poradní, tak vlastně nebyl důvod, aby to kterákoliv politická strana blokovala, že takovou národní rozpočtovou radu nechce. Takže to je splněno.

Druhá část, ta klíčová, o které také mluví hlava 3 fiskal kompaktu se zkratkovitě říká dluhová brzda. A tady existovaly v zásadě čtyři různé návrhy zákonů, které se mezi sebou příliš nelišily, jenom v detailu. Já vás s tím detailem seznámím, protože je důležitý. V zásadě první parametr, který taková dluhová brzda má obsahovat, je vlastně výše zadlužení, kdy je aktivovaná. O tom se vedla debata. První návrh rozlišoval asi čtyři pásma, 40 %, 40 - 45 % HDP, 45 - 48, 48 - 50 a větší než 50. To byl náš návrh z let 2012, pro který jsme nezískali ústavní většinu. Pak přišel návrh tehdejšího ministra financí Andreje Babiše z dílny Ministerstva financí, kde už nebyla čtyři pásma, ale pouze jedno. My jsme v rámci politického kompromisu řekli, že to je věc, kterou jsme připraveni podpořit. Nemusí být čtyři pásma. Protože když máte čtyři pásma, ten náběh opatření je pozvolný, není tak drastický, veřejné instituce, státní rozpočet, samosprávy se na to mohou připravit mnohem pomaleji a v nějakém střednědobém horizontu. Ale dobře. Nebyla to věc, která by pro nás byla nepřekročitelná, takže jsme říkali ano, bavme se, bude jedna hranice, při které se spustí dluhová brzda, bude to 55 procent.

V zásadě dluhová brzda obsahuje několik opatření. Za prvé, že když je aktivovaná, tak vláda má předložit Poslanecké sněmovně návrh přebytkového nebo vyrovnaného rozpočtu tak, jak obsahuje ustanovení fiskal kompakt u. Díky nevůli kolegů z levice byl tento výraz nahrazen evropskou formulací, že v okamžiku, kdy je aktivovaná dluhová brzda, vláda předloží návrh státního rozpočtu, který je v souladu s trvale udržitelnými veřejnými financemi. Což je pojem poměrně nejasný, každý si ho může vykládat jinak. Určitě by vzbuzoval velké politické diskuse, co to vlastně je. Kdežto návrh vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu je velmi jednoduchý. Víte, jak je to v prvém čtení, když projednáváme státní rozpočet. Celkové příjmy, celkové výdaje, saldo. Každý za minutu pozná, jestli návrh rozpočtu je přebytkový, vyrovnaný nebo deficitní. A je to ten klíč, který schvaluje Sněmovna v prvém čtení. Když ho schválí, tak se už mohou dělat pouze přesuny mezi kapitolami nebo uvnitř kapitol, a to je z mého pohledu to nejdůležitější rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Zbytek hodně záleží na vládě, zejména uvnitř kapitol, jaké jsou priority té či oné vlády. Takže to je první věc. To je vztah k státnímu rozpočtu.

Druhá věc, kterou by měla obsahovat dluhová brzda, je, že veřejné instituce nemají přijímat nové dlouhodobé závazky v okamžiku, kdy je dluhová brzda aktivovaná. Dokonce ten původní návrh z Ministerstva financí mluvil o tom, že se zmrazí důchody. To nám přišlo až příliš odvážné a říkali jsme, že takový bychom nepodpořili, nicméně vláda to potom v rámci legislativního procesu, v rámci vnějšího připomínkového řízení z toho návrhu zákona vyhodila. A potom, že stát poskytuje pouze státní záruky na základě zákona platného v den vyhlášení spuštění aktivace dluhové brzdy. To znamená, jakákoliv vláda nemůže přinášet nové zákony, které by umožnily přijmout nové záruky za státní výdaje po spuštění dluhové brzdy.

Na těchto jednoduchých principech jsme se nebyli schopni shodnout ústavní většinou, protože klíčový bod, zda to je přebytkový nebo vyrovnaný rozpočet prostě u kolegů z levice narazil. Ano, je pravda, že v těchto měsících a letech se zdaleka neblížíme hranici 60 % HDP, kterou předpokládal fiskal kompakt. O to mi přijde pikantnější, pokud nám někteří kolegové z jiných zemí předhazují, že my to ještě nemáme. My to sice nemáme ratifikováno, ale chováme se tak jako Česká republika. Proto jsem interpeloval paní ministryni, abychom porovnali skutečné reálné výsledky těch, kteří pro to horují, kteří tak hrdě ratifikovali a kteří říkají České republice, dělejte, vy jste poslední, abychom to porovnali s tím, jak hospodaříme sami bez toho, aniž bychom ratifikovali tyto mezinárodní smlouvy.

My jsme připraveni, až vznikne vláda s důvěrou, vést novou racionální debatu o tom, že bychom mohli skutečně ústavním zákonem schválit dluhovou brzdu, její aktivaci a prvky. Jsme připraveni z toho původního návrhu, který jsem tady citoval, což je návrh občanských demokratů, vyjít vládě vstříc a zkusit najít kompromis, který by dlouhodobě, podotýkám dlouhodobě, to znamená ve výhledu mnoha volebních období, znemožňoval vládě hospodařit nezodpovědně.

Pokud si řekneme, že by byl ten parametr 55 % zadlužení vůči HDP, tak nemluvíme ani o tomto, ani o příštím volebním období. Aspoň doufám. To si neumím představit ani v nejčernějších snech, že by vláda tak skokově zvyšovala toto. A skutečně z toho vládu ani nepodezírám. Tím chci říct, že náš návrh nesměřuje proti konkrétní vládě této či minulé, který fakt směřuje do budoucnosti, a stálo by za to to mít.

A teď pojďme společně aspoň stručně rozebrat, co nám vláda vlastně navrhuje. Když se podíváte na ten sněmovní tis 97, on není zase příliš rozsáhlý. Když se podíváte - a ještě to máme dvou jazycích vytištěné, pokud - ano, je to tak, takže tam jsou některé pasáže dvakrát. Kdybych to chtěl trochu zjednodušit, tak ta smlouva má tři části: úvod - deklarace plná přechodníků, velkých cílů, nezávazná, pak je konec a mezi tím je to tělo. Ten skutečný fiskálkompakt, který v těch hlavách 3 a 4, a já se k tomu dostanu, klade nějaké povinnosti na členské země a přenáší také pravomoc na evropskou úroveň, já o tom pak budu mluvit, takže to nemůže být prostá smlouva, protože tady mluvíme o přenášení kompetencí na evropskou úroveň. A já pak budu citovat, podle kterých článků takhle usuzuji. Může být různý výklad. Nikomu neberu jiný výklad. Co je na národní úrovni, je, jak jsem citoval, jaká ta dluhová brzda bude.

Takže když to zjednoduším, vláda nám navrhuje, abychom schválili slavnostní úvod a závěr a ten vnitřek neratifikovali. To je postup, který je možný, který skutečně můžeme uplatnit, za který nás nikdo nemůže kritizovat, protože nejsme členskou zemí eurozóny. To by byl už jiný případ, tam bychom to museli ratifikovat jako celek. A to jsem zatím neřekl, to jsou pravidla, která si stanovily členské země eurozóny.

Takže vedeme tady dlouhý politický zápas už pátý rok o to, jestli máme ratifikovat úvod a závěr bez toho vnitřku, a napadá vás určitě logická otázka, která napadne i voliče, proč se vlastně hádají, když o nic nejde. Schválit nadpis a potom seznam podepsaných zemí vlastně Českou republiku k ničemu nezavazuje. A to je i není pravda. Je to zase o té interpretaci. Ano, striktně formálně má pravdu například paní ministryně, která říkala v jednom ze svých vystoupení k tomuto bodu, že nás to k ničemu nezavazuje. Já s tím souhlasím. Nicméně na druhé straně máme nějakou zkušenost z vyjednávání s evropskými institucemi. Velmi často se to používá jako salámová metoda: vždyť už jste schválili nadpis a závěr, tak je třeba, abyste schválili i to, co je uprostřed. To je přece úplně normální.

A aby bylo úplně jasno. Přestože nám političtí odpůrci říkají, že jsme protievropští, není to pravda. My jsme proevropští, říkáme, že nevidíme alternativu k EU, ale současně jsme zdravě kritičtí. A velmi často tady říkáme, když říkáme Brusel, tak v tom Bruselu jsme i my. I my jsme součástí EU a je třeba, aby zněl náš hlas. A víte, že náš pan předseda inicioval jednání s premiérem tehdy ještě v demisi o koordinaci postojů v zahraniční politice, protože dlouhodobě říkáme, že v zahraničí budeme tak silní, jak budeme doma jednotní. Čím víc budeme doma rozhádaní, co se týče zahraniční politiky, tím méně toho na evropské scéně prosadíme.

Takže ten zápas by mohl být interpretován jako zcela zbytečný, nicméně přestože jsme proevropští, nevidíme alternativu k EU, současně nevidíme v těchto letech přínosy přijetí eura. Euro pokládáme ne za ekonomický, ale politický projekt, který se neosvědčil. A není to jenom teorie. Když se někdo na to podívá kritickým okem, podívá se, jak euro fungovalo v jednotlivých členských zemích, tak nepomohlo k tomu, co byl deklarovaný cíl. My jsme byli od začátku na velkých pochybách, od začátku jsme jako občanští demokraté řekli: buďme mimořádně opatrní, nikam se nežeňme, protože tím deklarovaným cílem bylo přiblížení úrovně ekonomik zemí eurozóny. A myslím si, že si můžeme odpovědět a odpoví nám na to statistická data třeba Eurostatu, zda to je pravda, že členské země eurozóny poté, co přijaly euro, že se přiblížila úroveň jejich ekonomik. Pravda to není, a až budeme debatovat o těch parametrech u těch zemí, tak si to můžeme i ukázat na konkrétních číslech. Efekt je právě opačný. Přijetí eura zejména u těch zemí, které na to neměly ekonomické předpoklady, ale z politických důvodů se rozhodly, velmi často vedlo k neblahým ekonomickým důsledkům. Nechci říkat, že vždy a všude, ale bezesporu najdeme mnoho příkladů, zejména v jižním křídle eurozóny, kde přijetí eura nepomohlo té či oné ekonomice členského státu eurozóny. Také si všimněte jak roste ne popularita, ale volební výsledky těch stran v těch zemích, které například volají po návratu ke své původní měně a na vystoupení z eurozóny. Možná, že před 10-15 lety to byly zcela marginální a minoritní názory ve volbách, ale ten názor mezi voliči zemí eurozóny prostě sílí, a kdo to nevidí, tak je slepý. A místo aby architekti tohoto politického projektu řekli: pozor, přináší to jiné efekty, než jsme chtěli, bavme se o tom, zda to účelné je, nebo není, bavme se například o rozvolnění nebo například upevnění v některých oblastech, tak takovou univerzální odpovědí je více integrace, více pravomocí do Bruselu, více integrace a pořád dokola. A to pak není racionální kritická debata.

Velmi často tito zastánci nás, kteří jsme opatrní a kritičtí, bijí po hlavě obuškem: ti jsou protievropští! Není to pravda, nejsme takový, ale máme kritický pohled. Tak pokud se budeme přít v debatách o téhle smlouvě, tak bych prosil, abyste nás za protievropské neoznačovali a abyste nám chtěli říct: kdo je pro fiskálkompakt, musí být pro přijetí eura. To má logiku v tom, jak evropská legislativa dneska stojí. Pro členské země eurozóny je to vlastně povinnost. Připadá mi zvláštní, když vláda říká najednou: nechceme euro, ale musím schválit fiskálkompakt. V tom, že euro v těchto letech není pro ČR výhodné, se shodneme s vládou a za tuto část výroku nebo vládního postoje ji nekritizuji, naopak oceňuji. Ale pak nerozumím tomu, proč se s tím tady trápíme, paní ministryně. K čemu to vlastně je?

Vy jste říkala - buď vy, nebo některý z vašich kolegů z vlády, omlouvám se, nevím přesně, že když ratifikujeme ten nadpis a závěr, tak že nás budou zvát k jednacímu stolu. A já bych chtěl, abychom se na politické úrovni domluvili, že nás k tomu stolu budou zvát. Budou zvát - bez ohledu na to, jestli schválíme nadpis a závěr. Takže to je rovnocenný přístup. Pokud eurozóna bude řešit otázky, které se budou dotýkat - a bezesporu bude řešit takové otázky, které se budou dotýkat i nečlenských zemí, tak je korektní a rovnocenný přístup, aby i nečlenské země byly přístupny debatě. Ano, nemohou hlasovat, tomu rozumím, to je podle pravidel této smlouvy, ale proč by nemohly být přítomny na jednání? Proč bychom k tomu museli schvalovat nadpis a závěr? Pokud k tomu chceme silné usnesení českého Parlamentu, my jsme připraveni takové usnesení k tomu, aby nás zvali na ta jednání, přijmout.

Já bych řekl, že určitě ústavní většinou jsme schopni přijmout takové usnesení, i když usnesení nepotřebuje ústavní většinu. Ale spíš to ukazuje sílu shody a pevného postoje České republiky, a to že na takové otázce se shodne vládní koalice i opozice. My jsme připraveni pro takové usnesení hlasovat, ale iniciovat ho musí vláda. Nechceme udělat jenom nějaké gesto, že jsme opozičně navrhli, bod nebyl zařazen, usnesení nebylo schváleno.

Pokud si vláda vyhodnotí, že by to pomohlo v tom oprávněném požadavku, podotýkám, v oprávněném požadavku toho, abychom u těch jednání jako Česká republika byli, tak jsme připraveni na takovém usnesení se podílet a hlasovat pro, protože já ten požadavek považuji nejen za oprávněně logický. A úplně mě překvapuje, že někdo nám upírá právo u toho být. Tak buď jsme rovnocenní členové EU, a já myslím, že jsme a máme být sebevědomí. To, že je dvourychlostní Evropa, to je dávno pravda. Máte jiné země, pro které platí Schengen. Jiné země, pro které platí eurozóna. Našli bychom plno jiných příkladů, kde nějaké společné produkty používá i jiná skupina členských zemí. Není na tom nic špatného.

Proč v tomto konkrétním případě nám někdo upírá být u jednacího stolu. Tak si poslechněme z úst vlády a našich ministrů, kdo nám to upírá. Kdo konkrétně nám upírá být u toho jednacího stolu a protestujme jako český parlament a říkejme, my, kteří máme tak dobré výsledky. Podívejte se na naše data, paní ministryně, tam má ten hezký obrázek, který debatuji, že naopak, mnozí z těch signatářů by se měli k nám dívat, jak se udržují veřejné finance pod kontrolou. Ne naopak. Tak proč to nechcete slyšet. My vám třeba něco poradíme. Tak já bych chtěl vědět, kdo konkrétně, jestli nějaká instituce, konkrétní evropští politici, nějaká frakce v Evropském parlamentu, nebo kdo vlastně nám brání být u toho jednacího stolu. Souhlasím s vládou, že bychom tam být měli a udělejme všechno proto třeba společně i s opozicí, abychom u toho stolu byli.

Ale je absurdní, z našeho pohledu je absurdní, že nás k tomu stolu pozvou, když schválíme nadpis a závěr. Nebo úvod a závěr. A teď pár poznámek už k té meritorně k té smlouvě. Za prvé ta smlouva nepřináší nic nového. To, co je v ní napsáno, už bylo uvedeno v předchozích dokumentech. Pro znalce a pro ty, kteří si libují v evropských dokumentech, tak to bylo např. v Tapecu, který byl dávno přijat na evropské úrovni před fiskálním kompaktem. Ta samá slova, ty samé cíle. Místo, abychom vyhodnotili, proč se nesplnili, ukázali, kdo je neplní, tak jsme to nahradili novou smlouvou. Když se podíváte do té smlouvy, tak prvním osm stran - já si to ještě nalistuji, odlistuju tu důvodovou zprávu, je deklarace. Kdybych to chtěl trošku zlehčit, použil některé oblíbené filmové hlášky z oblíbených filmů v ČR, tak bych řekl něco takového. Signatáři tam píšou. Něco se nám, soudruzi, nepovedlo. My si to uvědomujeme. Uvědomujeme si to těmito honosnými slovy, tak s tím něco uděláme a zkusíme plnit to, čemu jsme se už zavázali dávno.

To je, jak bych řekl vlastně překlad do normální češtiny prvních osmi stran této mezinárodní smlouvy. Jako hlavní argument používají mnozí vládní politici, a v tom já nevidím rozdíl mezi politikou Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše v této otázce. Když to přijmeme, vracíme se do hlavního proudu. Přidáváme se k jádru. Nebudeme dobble makeři. Nebudeme vyčnívat. Nebudeme ostatní otravovat. Je možné, že to někteří v Evropě takto hodnotí, ale tak to přece není. Tím, že mám kritický názor, nejsem ani trouble ani trouble maker. Nikoho tím neotravuji. Možná tím vyčnívám. Ale výsledky hovoří v náš prospěch. Ne v prospěch těch, kteří by případně takto označovali Českou republiku. Dal jsem si tu práci a ve Wordu jsem vykopíroval tu část smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, kterou vládu navrhuje ratifikovat. Dal jsem si to do zvláštního souboru a ten program počítá za mě nebo za nás. Takže, milé kolegyně, milí kolegové, k tomu, abychom se vrátili do hlavního proudu, abychom se vrátili do jádra, abychom nebyli trouble makeři, nevyčnívali a neotravovali ostatní, stačí pouhých 889 slov a bez mezery je to 5066 znaků. Takhle rychle, takhle zjednodušeně podle některých přestaneme být trouble makeři, kterými my ve skutečnosti nejsme. My nejsme proti té smlouvě, protože bychom chtěli rozmařile hospodařit, zvyšovat deficity státního rozpočtu a veřejného sektoru. Ale protože to nepřináší žádný užitek, žádný užitek České republice i občanům.

A co je důležité, a to je druhý podstatný argument. Nikomu ale nebráníme. Tím, že jsme to neratifikovali, jsme nikomu nic neztížili. Ti, kteří se svobodně rozhodli, to ratifikovali, dobře. Dozvíme se od paní ministryně, jak to mysleli vážně a jaká je realita z jejich dluhovou brzdou. A některé smlouvy vyžadují proto, aby vešly v účinnost, souhlas všech smluvních stran a my jsme to podepsali, že. Jenom jsme to neratifikovali. Nikomu v ničem nebráníme. Takže potřebujeme těch 889 slov nebo nepotřebujeme? Zase to může vypadat jako zbytečný souboj a marginálie a proč ta opozice vlastně zdržuje a mohli jsme dělat jiné body. No, mohli jsme dělat jiné body. My jsme také chtěli dělat jiné body. (Se smíchem.) Ale vy jste chtěli dělat ten a já se vás snažím jménem naší strany přesvědčit, abychom to neratifikovali. Abychom zvážili ty dopady pro Českou republiku, které žádné nejsou pozitivní, tak proč bychom to vlastně dělali.

A pojďme si tedy společně na mikrofon přečíst tu hlavu III a IV. To je skutečně pokus o usměrnění veřejných financí v rámci eurozóny. To jsou ty kapitoly, které vláda navrhuje neratifikovat. A já s vládou souhlasím. Nenavrhuji, abychom ratifikovali celou smlouvu, abychom si rozuměli. Takže nějaká částečná podpora vlády tady existuje. A pak to můžeme porovnat a sami vyhodnotit, zda to potřebujeme nebo ne. Hlava I. Účel a oblast působnosti, čl. 1. Smluvní strany coby členské státy EU se touto smlouvou zavazují posílit hospodářský pilíř hospodářské a měnové unie přijetím tohoto souboru pravidel pro zpřísnění rozpočtové kázně prostřednictvím rozpočtového paktu, jakož i posílit koordinaci svých hospodářských politik a zlepšit správu eurozóny a podpořit tak dosažení cílů EU v podobě udržitelného růstu zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a sociální soudržnosti.

Myslím, že už jenom tato věta je poměrně nesrozumitelná a velmi komplikovaná, ale přesně odpovídá tomu evropskému slovníku. To je to, jak jsem říkal. Něco se nám soudruzi nepovedlo. My jsme si toho vědomi. Zavážeme se k něčemu, k čemu jsme se už minimálně jednou, možná dvakrát, možná třikrát, zavázali. A za druhé, a o tom jsem už také mluvil. Tato smlouva se v plném rozsahu ustavuje (?) na země, smluvní strany, jejíž měnou je euro. V rozsahu a za podmínek v ustanovení čl. 14 se vztahují na ostatní smluvní strany. Toto je celá hlava římská I, kterou vláda tedy navrhuje ratifikovat. Tak ještě jednou.

Členské země říkají, že máme rozumně hospodařit a druhá podstatnější věta, že tato smlouva jako celek se v plném rozsahu vztahuje na členské země eurozóny. Na tom se určitě shodneme. Na nás tedy ne. Hlava II. Soulad s právem unie a vztah k němu. Cituji: "Smluvní strany uplatňují a vykládají tuto smlouvu v souladu se smlouvami, na níž je založena EU, zejména pak s čl. 4, odst. 3 - smlouvy o EU, jakož to i s právem EU včetně práva procesního, jeli vyžadováno přijetí sekundárních právních předpisů. Kdybych chtěl být zlomyslný, jako že nejsem, tak bych položil paní ministryni jednoduchý dotaz, ať mi to větu vysvětlí. Já jí fakt nerozumím. Ale nepoložím ten dotaz. Možná někdy, jestli to bude někdy ve výborech. Včetně práva procesního, kdy je vyžadováno přijetí sekundárních právních předpisů.

Tato smlouva se použije v míře slučitelné se smlouvami, na níž je založena EU a správa EU. Nezasahuje do pravomoci unie jednat v oblasti hospodářské unie. Toto je celá hlava římská II. 

I tuto hlavu doporučuje vláda ratifikovat a sami posuďte, co nového, podotýkám nového, přináší pro smluvní strany a co nového přináší pro Českou republiku. Můj názor je, že nic, ale možná paní ministryně něco objevila a v rozpravě nám to pak řekne, co nového to přináší České republice.

Hlava III a IV. To jsou hlavy, které vláda navrhuje neratifikovat. To je skutečný obsah této smlouvy a z toho budu citovat. Musím říct, že hlava III skutečně odpovídá těm proklamovaným cílům v hlavě I a mimo jiné říkají: "Dojde k zpřísnění rozpočtové kázně a musí se přijmout automatické mechanismy, které zbrzdí nepříznivý vývoj veřejných financí". Jak jsem říkal, tyto dvě hlavy vláda navrhuje neratifikovat, tak se jim úplně věnovat nebudu, protože nemá cenu vést dlouhou debatu o něčem, o čemž nikdo nenavrhuje.

Já nechci říct - jsou tady politické strany, které by chtěly ratifikovat celou smlouvu, omlouvám se. Takže některé strany navrhují ratifikovat všechno, ale v tomto sněmovním tisku 97 to není. Takže, abych nezdržoval, tak hlavám III a IV se v této chvíli věnovat nebudu.

Pojďme na hlavu V Správa eurozóny článek 12: "Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichž měnou je euro, se spolu s předsedou Evropské komise neformálně scházejí na vrcholných schůzkách eurozóny." Nic nového, to se dělo i předtím. "K účasti na těchto zasedáních je přizván prezident Evropské centrální banky. Předsedu vrcholných schůzek eurozóny jmenují hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichž měnou je euro."

To znamená, přestože budeme signatáři - když si představím, že jsme to ratifikovali - tak nemáme právo jmenovat předsedu vrcholných schůzek. Tak nevím, ani tuto drobnost - protože já to považuji většinou spíše za formální věc, která je dlouhodobě domluvená, kdo bude předsedou schůzky těch předsedů vlád a podobně - ani to nemůže udělat smluvní strana, která to ratifikovala a která nemá jako svou měnu euro. A dělá se to i prostou většinou, což pro členskou zemi velikosti České republiky prostě příliš výhodné není. V okamžiku, kdy Evropská rada zvolí svého předsedu a to na shodné funkční období.

Za druhé se říká v hlavě V: "Vrcholné schůzky eurozóny se konají podle potřeby a nejméně dvakrát ročně s cílem" - (Přerušuje projev z důvodu silného hluku v sále.) - děkuji - "jednat o otázkách spojených se zvláštní odpovědností, které smluvní strany, jejichž měnou je euro, sdílejí v souvislosti s jednotnou měnou" - což se nás netýká - "o dalších otázkách týkajících se správy eurozóny a o pravidlech, která se na ni vztahují a o strategických směrech pro provádění hospodářských politik a pro posílení konvergence v eurozóně." I tento článek se vztahuje pouze na země eurozóny. Takže opět, i kdybychom to ratifikovali bez hlavy III a IV, nemůžeme se toho vlastně účastnit, protože nejme členskou zemí eurozóny.

Třetí odstavec tedy přináší, hlava V článek 12: "Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran jiných než těch, jejichž měnou je euro" - to by se už mohlo týkat České republiky - "které tuto smlouvu ratifikovaly, se účastní jednání vrcholných schůzek eurozóny týkajících se konkurenceschopnosti pro smluvní strany, změny celkového uspořádání eurozóny a základních pravidel, která se na ni budou v budoucnu vztahovat, jakož i podle potřeby a alespoň jednou za rok jednání o konkrétních otázkách plnění této Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii."

Takže milostivě jednou za rok mohou přijet předsedové vlád. Ne nejméně dvakrát za rok, jak je ta eurozóna v článku předem. A to je věc, na které bychom měli trvat, že náš předseda vlády bude jezdit na ta zasedání, vrcholná jednání, i když nebudeme ratifikovat. Myslím si, že ve stávajícím stavu Evropské unie jsme schopni tento oprávněný politický požadavek prosadit. Nevidím, kdo by byl proti.

Teď mám konkrétní dotaz. Kolik se těchto schůzek, kterých se samozřejmě představitelé České republiky nemohli zúčastnit, uskutečnilo od 1. ledna 2013 na základě článku 12, odst. 3? Zda víme, jaká byla agenda, co do agendy bylo, případně co do agendy a výstupu této schůzky prosadily země, které jsou signatáři a současně nejsou členy eurozóny? Zda i ti signatáři byli schopni dát do programu některý z bodů, které nenavrhovaly členské země eurozóny?

Už jsem skoro v půlce. Článek IV, respektive... já myslím, že mi odpovíte v rozpravě, možná, že ne dneska, ale určitě v rozpravě budou moci, podle mého názoru, pokud neukončíte většinou dostatek všichni zastánci této smlouvy argumentovat proti našim argumentům a proti našim názorům.

Odstavec IV článku je takový spíš organizační, který říká: "Přípravu a kontinuitu vrcholných schůzek eurozóny zajišťuje jejich předseda v úzké spolupráci s předsedou Evropské komise." To by nás fakt nenapadlo, na to musíme mít smlouvu, že schůzku organizuje a připravuje předseda. Bývalý předseda Sněmovny také organizoval schůzi Sněmovny a přišlo nám to zcela normální. No, ale je to tam.

Ta smlouva taky musela mít nějaké odstavce, aby bylo vidět, jak je důležitá pro členské země. Nevím, kolik bylo eurosummitů až do noci. A vždycky ve tři ráno vycházeli ti ministři celí zpocení, jak celou noc dojednávali kompromis, tak nevím, jestli to bylo i u této smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské měnové unii.

V článku 12, odstavec V je také: "Předseda Evropského parlamentu může být pozván, aby na vrcholné schůzce eurozóny vystoupil. Po každé vrcholné schůzce eurozóny předloží její předseda Evropskému parlamentu zprávu." Tady už se ovšem už mluví pouze o schůzce eurozóny, ne o schůzce členů eurozóny s ostatními signatáři smlouvy. Tady mám druhý konkrétní dotaz. Chtěl bych vědět, kolik zpráv předseda eurozóny předložil Evropskému parlamentu a jak s těmi zprávami Evropský parlament naložil? Kdy je projednal, co se diskutovalo a zda k tomu bylo přijato nějaké usnesení?

Ta smlouva je platná poměrně dlouho, takže myslím, že už nějakou zkušenost s tím i Evropský parlament může mít. Myslím, že poslanec (nesroz.) se může zeptat svých europoslaneckých kolegů, jak často. Nicméně po každé schůzce by ta zpráva od toho Evropského parlamentu měla přijít. Nevím, jestli bychom měli zavést, že vláda po každé schůzi předloží zprávu Poslanecké sněmovně o tom, co bylo na vládě. To je hodně podobné.

Článek 12 má i odstavec 6: "Předseda vrcholných schůzek eurozóny pravidelně a podrobně informuje smluvní strany jiné než ty, jejichž měnou je euro" - což jsme my - "a ostatní členské státy Evropské unie" - což jsme taky my - "o přípravách a výsledcích jednotlivých vrcholných schůzek eurozóny." Což znamená, že je jedno, jestli jsme, nebo nejsme signatáři.

Tak se chci zeptat, paní ministryně, jak často, jak pravidelně, jak podrobně informoval předseda smluvní stranu, v tomto případě Českou republiku? Kde jsou k dispozici ty informace? Zda jsou k dispozici i v českém jazyce, zda je ministerstvo plánuje někdy zveřejnit? Abychom věděli, jestli nás informují, nebo ne. Protože se k tomu ty smluvní strany zavázaly pravidelně a podrobně.

Tak bychom to měli zkontrolovat. Kdo jiný, než Ministerstvo financí nám může podat vyčerpávající informaci, jak často, jak pravidelně a jak podrobné ty zprávy jsou. A mě by skutečně zajímaly ty konkrétní zprávy. Aby to nebylo typu - milý členský státe, minulý týden jsme se sešli, zahájili a po plodné diskuzi jsme přijali usnesení, která jsou na www.evropsky-parlament.eu.

Ale možná se mýlím. Poprosil bych paní ministryni, aby takovou informací vybavila všechny členky a členy naší dolní komory. A myslím si, že by bylo dobré, aby se tím zabýval i rozpočtový výbor. Vidím tady kolegy z rozpočtového výboru a myslím, že to je věc, která patří na jednání rozpočtového výboru.

To byl celý článek 12 v Hlavě V. Pak už je tam jen článek 13, který je v souladu s Hlavou II protokolu 1 o úloze vnitrostátních parlamentů, což jsme my, Poslanecká sněmovna a Senát České republiky, i v Evropské unii, připojené ke smlouvám, na nichž je založena Evropská unie, vymezí Evropský parlament a vnitrostátní parlamenty smluvních stran společně organizaci a podporu konference zástupců příslušných výborů Evropského parlamentu a zástupců příslušných výborů.

Nechci to nějak podceňovat. I tak mi to připadá poměrně složité ustanovení. Nevím, zda proběhla konference zástupců příslušných výborů Evropského parlamentu a národních parlamentů. Pokud ano, Ministerstvo financí nám určitě sdělí kdy, kde, zda se to střídá nebo se to dělá v jednotlivých členských zemích zvlášť.

No, to je vlastně všechno.

Pak už jenom Hlava VI, obecná a závěrečná usnesení, článek 14, který nám říká, kde jsou uloženy smluvní dokumenty, a článek 15, který říká, že k tomu mohou přistoupit i členské státy Evropské unie, jejichž měnou není euro, což je náš případ.

Pak tady mám pár poznámek, ale to už jsem řekl v té interpelaci.

Měli bychom dát šanci paní ministryni. Nicméně, aniž bych to chtěl zlehčovat, dávám procedurální návrh, abychom přerušili projednání tohoto bodu po vystoupení paní ministryně a po obdržení písemné interpelace, protože podle mého názoru tam budou důležitá data, důležitá fakta, která nám pomohou orientovat se v tom, zda ta smlouva, resp. ratifikace smlouvy je či není přínosná a jak se chovají ti, kteří už tu smlouvu ratifikovali.

Jestli si dobře pamatuji jednací řád, tak dávám podmínečně procedurální návrh s tím, že to bude po vystoupení paní ministryně. Nepovažoval bych za slušné, kdybychom případně hlasovali pro a paní ministryně neměla vůbec šanci reagovat na toto moje první vystoupení k tomuto bodu.

Děkuji.