Za zmínku možná stojí i to, že první varianta znamená okamžité vyhlášení nové prezidentské volby, zatímco ta druhá může mít za následek dlouhodobé provizorium, které ukončí buď prezidentova smrt, nebo až doběhnutí jeho pětiletého mandátu.

S nemocnými prezidenty u nás máme řadu zkušeností. Tomáš Masaryk byl do svého čtvrtého funkčního období zvolen ve stavu, který mu už povinnosti prezidenta republiky prakticky nedovoloval vykonávat. Zůstalo to tak až do jeho smrti.

Prezident Emil Hácha, vynikající právník a renesanční osobnost na sebe místo zaslouženého důchodového odpočinku vzal v té nejtěžší chvíli prezidentské břímě. Za cenu vlastního pokoření zachránil spoustu lidí. Bylo mu však souzeno, aby svůj kříž, kterým na sebe vzal hříchy jiných, donesl až do trpkého konce. Traduje se, že na k smrti nemocného Háchu chodili v poválečném vězení močit dozorci.

Stačilo, aby prezident Edvard Beneš řekl slovo a všechno mohlo být jinak. Beneš to neudělal. Stejně hanebně se zachoval kupříkladu k Janu Baťovi. I s úroky mu to jen o tři roky později vrátil Gottwald. To už byl Beneš také nemocný. Stihl ještě sám rezignovat.

Nemocný Klement Gottwald vlastnímu pokoření unikl jen o vlásek. Zemřel týden po návratu ze Stalinova pohřbu.

V obdobné situaci jako nyní jsme se nacházeli v sedmdesátých letech. Rozdíl je v tom, že nemoc prezidenta Ludvíka Svobody byla opravdu dlouhodobá. Z úřadu byl nakonec odstraněn speciálním zákonem.