Nebude činit nic jiného, než činí Francie a Německo (Německo a Francie chtějí, aby Brusel upravil uprchlické kvóty), které se snaží kvóty upravit k obrazu svému.

Zdá se však spíše, že vláda zastoupená ministrem zahraničí Zaorálkem není na jednání dobře připravena, jinak by ministr na setkání s eurokomisařem Avramopoulosem měl po ruce nějaké věcné argumenty. Avramopoulos se ho ptal, jaké změny Praha navrhuje a na to náš ministr odpověděl jen, že EU musí na takovýchto návrzích pracovat společně. A dodal "Dovedu si třeba představit cesty, jak změnit některé věci" a následně zmínil možnost, že země se dobrovolně připojí k navrhovaným programům. No to pozici naší vlády vůbec nepomohl! Vpodstatě z ní naopak ustoupil.

Pokud to vláda myslí s obranou názorů svých členů vážně, pak by bylo lepší vybavit ministra zahraničí nějakými argumenty a nenechat ho jen vyslovovat obecné proklamace, které pak vypadají, jakože vlastně nejsme proti. Pokud je vláda nemá, pak jí jich pár nabízím.

Předně může vláda podat žalobu na EU kvůli překročení pravomocí.

Nebo může zpochybnit metodiku výpočtu kvót. Aktuálně se kvóty počítají podle počtu obyvatel daného státu, jeho ekonomické výkonnosti, zřejmě je zohledněna i předchozí angažovanost ve věcech azylové politiky. Na Českou republiku vychází něco pod tři procenta.

Ministr Zaorálek by však měl argumentovat morální zodpovědností a na tu by přeci Unie měla slyšet, ne? Pak by měla být zvolena metodika zcela jiná. Ano, jsme spoluzodpovědni za rozvrat v Libyi a Sýrii, stejně jako ostatní státy EU a NATO. Neoponovali jsme dostatečně těm v těchto dvou uskupeních západních států jichž jsme i my členy, kteří usilovali o rozvrácení Libye a Sýrie. Tedy pokud (a jen pokud) ostatní státy zodpovědné stejně jako my nebo více uznají svou zodpovědnost, pak i my bychom měli. A měli bychom tudíž některé uprchlíky z Libye a Sýrie přijímat.

Ale už nejsme zodpovědni za situaci v Eritreji, Somálsku, Nigérii, Mali, Senegalu a dalších státech subsaharské Afriky. Tedy u těch dalších, v převážné míře ekonomických imigrantů (tím by Zaorálek měl také argumentovat) z Afriky, už žádnou zodpovědnost nemáme a tedy je jako potencionální azylanty nepřijímejme.

A teď konkrétně jaká by měla být naší vládou navržená kvóta pro uprchlíky z Libye a Sýrie? (Tedy ještě jednou: žádná Eritrea a podobně.)

V lednu jsem argumentoval, že státy aktivně se podílející na rozvratu Libye a na tom, že Sýrie je plná zbraní dodaných povstalcům v Libyi či Sýrii, jsou řádově (tedy desetkrát) více zodpovědné než státy, které jen pasivně přihlížely, například neopodstatněnému zapojení jejich vojenské organizace NATO do hybridní války proti Libyi. Pokud použijeme tuto metodiku (a zahrneme pouze Evropu), pak Česká republika je zodpovědna z 0,63%.

Kolik je to v absolutním vyjádření, tedy v počtu potencionálních azylantů? Předesílám, že se nám jedná o Itálii a Řecko, neboť ty jsou neustále zmiňovány médii i politiky jako státy trpící pod náporem syrských uprchlíků, a se kterými je třeba být solidární.

Stojí opravdu za to si přečíst statistiky o azylantech za poslední léta, které poskytuje Eurostat. Z nich vyplývá mnoho skutečností, které se v našich médiích nedozvíte. Mimo jiné také to, že v té pod náporem syrských uprchlíků trpící Itálii a v tom stejně trpícím Řecku v roce 2014 požádalo dohromady o azyl celkem 1405 syrských a libyjských utečenců.

Jenom 1405. Zato tam (v Itálii) požádalo o azyl deset tisíc Nigerijců, deset tisíc lidí z Mali, devět tisíc z Gambie, sedm tisíc z Pákistánu a pět tisíc ze Senegalu. Ale ti nejsou v našem hledáčku, za ty zodpovědnost neneseme.

Když těch 1405 syrských a libyjských uprchlíků, za které jsme spoluzodpovědni, vynásobíme naší kvótou 0,63%, pak dojdeme k neuvěřitelnému číslu, že bychom měli přijmout devět těchto uprchlíků. Nikoliv devět set, ale devět. To se dá zvládnout, řekl bych. I když letos to bude zřejmě více, ale i dvojnásobek bychom z Itálie a Řecka přijali.

Bylo by zároveň vhodné vyslyšet i hlasy, které říkají, že přidělené žadatele o azyl by bylo dobré umístit u těch, kteří za vzniklou situaci mohou nejvíce. Při daném počtu 9 to bude jednoduché. Po dvou si vezme tehdejší (2011) ministerský předseda (Petr Nečas), ministr zahraničí (Karel Schwarzenberg – viz pozn. pod čarou A ), ministr obrany (Alexandr Vondra – musel vědět, že akce není v souladu se Severoatlantickou smlouvou, když doporučoval souhlas s akcí NATO v Libyi), tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny (Miroslava Němcová – viz pozn. pod čarou B ). A posledního Syřana by měl převzít jeden z našich tehdejších největších libyjobijců – Václav Havel. Ovšem ten ho již nepřevezme, možná se však uvolí vdova, nebo třeba Jan Zahradil, který vměšování do konfliktu podporoval. To bych nechal prozatím otevřené.

Samozřejmě by se výše uvedení politici měli snažit získat do své péče raději děti-sirotky, nežli dospělé utečence. Jsem si jist, že by jim byli dobrými dědečky a babičkami, a integrovali je na řádné středoevropské občany nikterak nebažící po pomstě za rozvrat jejich původních mateřských zemí.

Tak to bychom měli. Až tento návrh na Radě ministr Zaorálek přednese, je dost dobře možné, že se od kolegů konečně dozví skutečné důvody, proč Evropská komise chce zavést kvóty na žadatele o azyl. Tedy nikoliv že chce pomoci jihu Evropy, Itálii a Řecku (tomu žádosti o azyl v posledních letech spíše klesají či stagnují) od návalu syrských žadatelů o azyl. Ale naopak, chce pomoci Německu a Švédsku, které žadatele o azyl svými sociálními systémy přímo nasávají. Mohou být i jiné, ještě závažnější důvody, ale to je téma pro samostatný článek.

Pozn. pod čarou A:

V březnu r. 2011 náš tehdejší ministr zahraničí Schwarzenberg zastával při libyjském povstání proti Kaddáfímu názor nevměšovat se. Konkrétně vyslovil větu převzatou od Brežněva: „Éto váše ďélo“ (tedy „To je vaše věc“ -  a doprovodil to dalšími zajímavými slovy – viz poznámka pod čarou v článku Mírová diplomacie nebo uprchlíci). Jen škoda, že tuto politiku neprosazoval jako ministr zahraničí u našich spojenců v letech 2011-2013. Mohli jsme být vyvázáni ze zodpovědnosti. On však naopak (stejně jako Brežněv), o tři měsíce později v červnu 2011 zcela otočil a prohlásil:  „Pád režimu Muammara Kaddáfího otevírá novou etapu historie svobodné Libye, která je z mnoha hledisek velmi důležitá pro klidný vývoj a bezpečnost celé oblasti.“

Pozn. pod čarou B:

Severoatlantická aliance (NATO) svá rozhodnutí přijímá konsensem. Pokud NATO rozhodla o tom, že bude provádět a řídit operaci v Libyi, musela s tím tudíž souhlasit i Česká republika.

Zároveň je NATO obranná, nikoliv útočná aliance. Zdálo by se tedy, že se muselo jednat o napadení některého ze členů Libyí. Jinak by NATO nemělo mandát zasáhnout ...  Česká ústava říká ve svém článku 43, odst. 1, že "Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení." Parlament tedy měl rozhodnout o vyhlášení války, což neučinil a za to zodpovídala jeho předsedkyně ...

Samozřejmě, že jako každý vím i já, že žádný člen NATO Libyí napaden nebyl. Ale pak nemělo NATO mandát zasahovat a náš zástupce měl nasazení sil NATO vetovat. Pokud tak neučinil, měla mu to předsedkyně sněmovny připomenout.

A dále z toho vyplývá obrovská díra v naší ústavě, kterou předsedkyně sněmovny měla ihned začít řešit: Ústava nepokrývá vyhlášení válečného stavu v případě, kdy Česká republika není napadena (nebo její spojenec není napaden), ale kdy buď sama vede útočnou válku nebo je mezinárodně vázána účastí v alianci, která vede útočnou válku.

Ústava to neřeší a tedy o takovémto stavu nemusí rozhodovat Sněmovna. To je zásadní nedostatek v ústavě.