„Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě.“ Tato slova se objevila v dokumentu, který k mému nemilému překvapení podepsal ministr Zaorálek v Číně. V dokumentu jsou i slova o dodržování lidských práv.

 Ministr Zaorálek ujistil, že nejde o změnu politiky, že politika jediné Číny je dlouhodobou politikou ČR. To je sice pravda, ale zároveň důraz na dodržování lidských práv je – či možná byl - právě tím tématem, které odlišovalo ČR od jiných států mezinárodního společenství. Tibet, který byl anektován Čínou r. 1951 a kde proběhla genocida, byl jednou z viditelných kauz tohoto postoje. Změna v zahraniční politice tedy nastala, jde nám napříště jen o obchod a slova o lidských právech byla v dokumentu uvedena jen pro uklidnění situace jejich zastánců.

 Pokud se mýlím a nejde jen o české podbízení za účelem ekonomického prospěchu, pokud nejde o změnu české politiky, pokud se obě strany dlouhodobě shodují na územní celistvosti Číny a pokud obě strany chtějí dodržovat lidská práva, jak to deklarují, musím se ironicky ptát, proč je v dokumentu zmíněn Tibet a ne třeba Sečuan – vždyť potom je to jedno, jaký příklad regionu jednotné Číny se do dokumentu napíše.

 Vadí mi, že o takové věci se nehlasovalo ve vládě, protože jsem lídr KDU-ČSL do Evropského parlamentu, KDU-ČSL je vládní strana a tento postoj jde mj. přímo proti eurovolebnímu programu KDU-ČSL, který naopak požaduje vůči Číně tvrdší postoj.

 Tento nový postoj ovšem dovoluje rozbourat jedno zaužívané zjednodušení, že porušování lidských práv v Číně rovná se Tibet. Případů lidskoprávních zločinů Číny je mnohem více, jako křesťanskému demokratovi mi např. vadí, že chráníme tibetské mnichy, ale k pronásledování křesťanů v Číně úporně mlčíme.

 Realpolitik je pojem označující nelpění na hodnotách, když jde o peníze. Budu tedy s napětím sledovat alespoň vývoj čísel o obchodu s Čínou. Jsem totiž pesimista v tom, že by se nám výměnou za opuštění tibetské otázky víc otevřely čínské trhy a že tam postavíme atomovou elektrárnu. Obávám se, že výměnou za servilitu nedostaneme nic, že Realpolitik se v českém provedení ukáže být Nerealpolitik.