Ale popořadě. Registr smluv je v pořádku a já s ním nemám problém. Ano, v minulosti jsem opakovaně říkal, že se nemá týkat některých státních podniků – nejznámější z nich jsou Budvar a Diamo. K tomu jsou – podle mne – dobré důvody. Jde o podnikatelské subjekty, u kterých může zveřejňování smluv vést ke komplikacím, které v konkurenčním prostředí ohrozí jejich schopnost vykonávat podnikatelskou činnost. Podpořil jsem také vyjmutí některých společností založených městy a obcemi s podnikatelským cílem. Důvod je stejný.

Ostatně k těm smlouvám podobných podniků a společností, které se netýkají přímo obchodních tajemství, se může veřejnost dostat vcelku snadno pomocí zákona o svobodném přístupu k informacím, ale to je vedlejší detail.

Ve smyslu svých pochybností jsem několikrát předložil různé pozměňovací návrhy – v některých případech šlo o návrhy podporované a vytvořené přímo na ministerstvu průmyslu. To není nijak neobvyklý postup, kdy poslanec nebo skupina poslanců vypomůže v legislativním procesu předkladateli, aby mohl zasáhnout do procesu i poté, kdy návrh zákona dorazí do sněmovny. Děje se to ve Sněmovně běžně. Například u zákonů předkládaných ministerstvem financí je to velmi časté. Jen se tomu nikdo nediví.

A teď ale to hlavní – není pravda, že na základě těchto návrhů byl „zákon vykleštěn“, jak se snaží tvrdit Rekonstrukce státu. Ve skutečnosti jsem ve většině případů ustoupil jiným návrhům, které měly větší podporu, a svoje verze jsem stáhnul z jednání. Ani to není neobvyklé. Já i kolegové toto děláme ve chvíli, kdy je jasné, že je na stole něco podobného, ale s větší podporou uvnitř parlamentu. Přece jenom je zjevné, že nemá cenu tlačit do hlasování verzi, která zjevně neuspěje, protože je předložena jiná a přijatelnější varianta.

Nerozumím úplně přesně tomu, proč si Rekonstrukce státu vybrala právě mne a snaží se přesvědčit veřejnost, že já jsem vrahem všeho dobra, které přišlo se zákonem o registru smluv. Prostě to není pravda. Já bych naopak jeho působnost v řadě oblastí rozšířil. Naprosto jednoznačně si dokážu představit, že by všechny podnikatelské subjekty čerpající dotace z veřejných zdrojů měly zveřejňovat smlouvy, které se týkají využití veřejných prostředků. A také, že by smlouvy zveřejňovaly neziskové organizace financované z grantů a dotací. Zato odmítám oslabovat státní nebo obecní podnikatelské subjekty kvůli několika šikovným mediálním vyděračům z tak zvané Rekonstrukce státu.

Když hovořím o vydírání, není to přehnané. Způsoby jednání, které Rekonstrukce státu používá, jsou z mého pohledu naprosto nepřijatelné. Například organizují hromadné zasílání nátlakových mailů a sms, z nichž některé jsou opravdu dosti drsné. Tomu nehodlám ustupovat.

Poslanec je zvolený občany a těm se také zodpovídá. Rekonstrukce státu se pasuje do jakéhosi veřejného ochránce a spolku, bez kterého by se stát zhroutil. Ale to jsou umně vytvořené lži. Když oni říkají, že ten a ten poslanec „zradil“ a přestal Rekonstrukci státu podporovat, tak veřejnosti podsouvají skutečnou „prasárnu“. Ano, přihlásil jsem se k podpoře několika zákonů, o kterých Rekonstrukce státu hovořila. Ale neslíbil jsem přece, že i s navijákem schramstnu a podpořím všechno, co oni chtějí, že budu pro každý detail tak, jak ho nikým nezvolená Rekonstrukce státu navrhla.

Oni by se ostatně měli jmenovat spíše Dekonstrukce státu, protože vynucování bianco podpory v legislativním procesu, vydírání poslanců, aby podpořili každý nápad neziskovky, to všechno ukazuje na hluboké nepochopení našeho politického demokratického systému. Poslanec má právo a dokonce povinnost hlasovat podle svého přesvědčení. A nikdo ode mne nemůže chtít, abych podpořil něco, co tomuto přesvědčení odporuje. A to jen proto, že to vymyslela jedna nezisková organizace. Ať si mne klidně dají na další billboard.

Milan Urban

Psáno pro blog.idnes.cz