Moje oblíbená historka, která hodně popisuje stav české politiky, opozice i koalice, to je fuk:

Když Tomio Okamura tenkrát mluvil ve sněmovně 10 hodin a 45 minut v kuse, založili jsme sbírku pro Aničku. Pamatujete ten příběh? Znásilňovaná otčímem dřevorubcem.

Než tady pan předseda SPD domluvil, byly tam miliony.

Tenkrát mi došlo, že je úplně jedno, jestli ve sněmovně, v tom baráku, budu někoho těšit, štvát, jestli sehraju dobře nějakou minihru v rámci té velké, kterou hrajeme. My jsme na rozdíl od tady pana rekordmana pomohli konkrétnímu člověku (ano, díky vám všem).

Nejsem příznivec pojetí sněmovny jako žvanírny, pojďme tam mluvit. Ale každým tím slovem směřujme k nějakému cíli, který má hodnotu. Tenhle projev měl hodnotu jednu jedinou: časový rekord.

Gratulujeme.

Nehrajme tam ty hry sami pro sebe, lidem je to jedno, naše vítězství v podobě dobře podaného stěru v rámci faktické lidi NEVIDÍ.

Vidí když něco vytvoříme, když vyhrajeme, ale ne pro sebe, ale pro ně.