V této zemi, která patří mezi nejlepší tři desítky zemí v takových srovnáních, jako třeba kvalita života, máme ve skříni několik kostlivců. V jejich čele stojí čtyři skutečné příšery. Regiony s restrukturalizačními a z toho plynoucími společenskými a sociálními problémy, hned vedle dlouhodobě podfinancované školství a zase hned vedle snižující se dostupnost bydlení, přesněji situace, kdy se bydlení stává luxusem. Čtvrtou příšerou jsou dluhy a exekuce domácností.

Platforma pro sociální bydlení vypracovala Zprávu o vyloučení z bydlení za rok 2018 a je to dokument, který by si měl přečíst skutečně každý, komu záleží na této zemi a na její budoucnosti (není to problém, ke stažení je ZDE). Několik čísel a faktů: V bytové nouzi (ve skutečně závažné bytové nouzi) se nacházelo loni asi 54 tisíc domácností, čili 83 tisíc osob, z toho dvacet tisíc dětí a teenagerů. Osmnáct tisíc rodin žije v permanentní nejistotě na ubytovnách, skoro sedmnáct tisíc bez skutečné střechy nad hlavou, další přežívají u příbuzných, jiné v sociálních zařízeních, ze kterých nemohou odejít, protože nedosáhnout na bydlení. Dynamicky přibývá seniorů, jejichž bytová situace dospěla do stavu „ubytovna“ či dokonce „bez domova“. Za minulé čtyři roky se jejich počet zvýšil o sedmdesát procent.

Je toto obraz země, ve které bychom chtěli žít? Skutečně máme žít v zemi, kde je dvacet tisíc dětí stresováno absolutní nejistotou z toho, zda se budou moci ještě zítra vrátit „domů“? V zemi, kde naši senioři prožívají traumata z nuceného stěhování na ubytovny? Mně tedy v takové zemi cosi zásadního chybí. A především je tu otázka, jak se srovnat s faktem, že od začátku nynějšího období prosperity počet rodin ve vážné bytové nouzi roste?

Potřebuje investice do sociálního bydlení (zase tak nezáleží na přívlastku, můžeme říci i dostupné, prostupné, existenční…). Nejdříve je třeba je nasměrovat do regionů s největšími problémy. Polovina všech rodin ve vážné bytové nouzi žije na území pouhých 14 obcí s rozšířenou působností. Lokace nepřekvapí: Sokolov, Ústí nad Labem, Most, Liberec, Karlovy Vary, Chomutov, Karviná, Havířov, Ostrava… A také Kladno, Praha, Znojmo, Brno, Olomouc… Velká města plus ony regiony, o kterých jsem se již zmínila.

Kdybychom si promítli tuto mapu, kterou klidně můžeme nazvat mapou potenciálního i skutečného rodinného bezdomovectví, na data serveru www.mapaexekuci.cz , vůbec nebude náhoda, že tam najdeme velkou shodu – skoro stoprocentní. Ty problémy jdou ruku v ruce, jsou propojené, úzce souvisejí. A tam, kde se data nepotkávají, je vysvětlení jednoduché – ve velkých městech vzrostly náklady na bydlení tak dramaticky, že významné skupiny obyvatel včetně střední třídy jsou vytlačovány z možnosti bydlet samotnou cenou, prostou finanční nedostupností.

Když přiložíme stejná data na informace o podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva či na údaje o podílu obyvatel s maturitou (například ZDE), znovu najdeme silnou korelaci, ze které se vymykají velká města. Tím se dostáváme zpět ke školství, k jeho dostupnosti, kvalitě. A podfinancování.

Nutně potřebujeme komplexní zákon o bydlení, který otevře prostor pro nápravu chyb minulosti, třeba splašené privatizace obecních bytů. Ta už se stala, to nevrátíme, je třeba pokročit vpřed a ne si vyčítat, kdo v minulosti zkazil tohle a kdo toto. Všechny politické formace na tom mají podíl. Hádat se, kolik procent zavinil kdo, to už nemá smysl a určitě to nepomůže těm dvaceti tisícům dětí. Potřebujeme si vzít příklad, jak to řeší ve vyspělých zemích, potřebuje se si připomenout tradici 1. republiky, potřebujeme hlavně velké investice do obecního bydlení, do nové výstavby. Tak velké, aby stát mohl garantovat bydlení každému, kdo projeví snahu a bude spolupracovat. A s tím ruku v ruce potřebujeme možnost oddlužení obyvatel za rozumných podmínek, protože to sníží závislost mnoha a mnoha rodin na sociálním systému, potřebujeme rozvojové projekty pro oživení postižených regionů, potřebujeme dofinancovat naše školství tak, abychom se místo jeho udržování v současném stavu mohli konečně zaměřit na zvyšování kvality. Ale jistota bydlení znamená domov – není až tak podstatné, zda jde o bydlení vlastní, družstevní nebo nájemní.

Pak porazíme ony kostlivce vylézající z naší skříně, kteří – pokud se jim nepostavíme – mohou vést ke stále silnějším traumatům stále většího počtu spoluobčanů. Tím zaženeme také nebezpečí, že tato traumata začnou ohrožovat samu podstatu našeho společenského systému. A to ani nemluvím o tom, že každý posun stavu k lepšímu znamená vyšší budoucí výkon ekonomiky i nižší náklady na lepení děr záplatami, jako je příspěvek na bydlení a jiné sociální dávky.

Miliardy vložené do státní a obecní bytové výstavby se vrátí. To nejsou dary „lemplům a nemakačenkům“, o kterých s patologickou rozkoší někteří mluví. To jsou investice, které mají svou návratnost v příštím růstu a v příštích úsporách.