Ostatně zrovna v době, kdy už se kulatý stůl chystal se objevila celá série děsivých reportáží ze škol i z jejich okolí. A znovu v podstatě žádná skutečná, faktická reakce.

Mezi skutečné reakce nepočítám několik vystoupení politiků s přiměřeně zachmuřeným výrazem, kteří pronesou něco jako „musíme reagovat rázně“ nebo „šikana nemá na našich školách místo“. Snad nepořádáme mistrovství světa v pronášení banalit.

Data z posledního výzkumu společnosti SCIO: 15 procent dětí je nebo bylo obětí šikany. Pět procent dětí se každý den potkává přímo s fyzickým násilím na sobě nebo na spolužácích, 20 procent dětí je svědkem šikany v podstatě každodenně, dalších 25 procent takovou situaci zažívá „běžně“. Polovina dětí neví, na koho se v případě šikany obrátit, co hůře a to je skutečně strašné – neví to třetina učitelů.

Jaká ještě chceme čísla, abychom si konečně řekli, že tohle je velký problém? Že to je problém skutečný, soustavný a že podkopává důvěru celých generací dětí ve všechno, co nazýváme naším společenským uspořádáním.

Jako mámě se mi ježí vlasy hrůzou na hlavě a měli bychom v tom být velkými spojenci učitelek a učitelů i dalších profíků ve škole, aby se našim dětem nic takového nestalo. Měli bychom je pěkně hlasitě podpořit v tom, co jim k odhalování a postihování šikany může chybět.

Jde o naše děti.

Závěry onoho kulatého stolu byly jednoznačné:

1. Školy volají po metodicích školní prevence a po zlepšení podmínek jejich práce.
    
2. Učitelky a učitelé potřebují silnější profesní podporu zejména v tom, jak šikanu rozeznat.
    
3. Školám chybí metodika, případně zákonná úprava případových konferencí a práce mediátorů pro zvládnutí nápravy (tak, aby nestáli tváří v tvář jen učitel, rodič agresora a rodič oběti, ale i další aktéři řešení, tedy psycholog, sociální pracovník…)
    
4. Chybí systém posilování bezpečného klimatu ve třidě a škole, podpora třídních učitelů, třídnických hodin, společný čas třídy pro posílení přirozených sociálních vztahů, kamarádství, komunikace školy a rodičů.
    
5. Chybí výjimečný nástroj dočasného vykázání agresora a úprava toho, co se po dobu vykázání děje, co se musí odehrát k řešení situace.
    
6. Neexistuje systém bezpečného prostředí garantovaného ministerstvem (státem) pro odhalování šikany.

K tomu poslednímu poznámka. Je zde projekt Nenech to být. Skvělý projekt. Ale ten funguje sám, bez podpory, jen z iniciativy řady skvělých studentů a díky donátorům. Pro zájemce – zde je odkaz také na jejich mimořádně prospěšné webové stránky: www.nntb.cz. Ostatně soudím, že zakladatelé a hybatelé tohoto projektu by si zasloužili veřejné ocenění jejich práce.

Mám na základě onoho kulatého stolu připravené nějaké kroky k odhalování a postihování šikany včetně změn zákonů. Využila jsem i k tomu nedávnou pracovní cestu v USA, kde jsem zjišťovala, jak je to s institutem dočasného vykázání agresorů ze třídy. Jdou o tom totiž u nás úplné „legendy“. Jenže z televizních seriálů… Návrhy brzy představím, teď žádám o připomínky školské asociace ředitelů a školské odbory. Chci znát jejich postoje a přístup.

A jen namátkou tři vzkazy z mnoha, jak doputovaly do projektu Nenech to být:

„Ahoj, přijde mi, že na naší škole se šikana neřeší… Jsem šikanovaná 2 roky a někdy to zachází do extrému… jistě, teď si řeknete „ale už jen 2 týdny”, ale neděje se to jen u mě, ale i v jiných třídách… naše škola řekne „dostal postih” přitom nic nedostal :)) já kvůli šikaně nechodila do školy, bála jsem se co se stane dnes… a nebo jsem odešla v půlce vyučování… chtěla bych, aby se s tím začalo něco dělat… děkuju.“

„Občas ho perou dokáže se bránit ale jsou silnější. Bojím se to říct učitelce proto že se bojím že mě pak budou šikanovat taky :( Občas mu pomůžou ale jenom někdy.“

„2 kluci z 8** mu ubližují – např. strkají ho do separovaného odpadu, nadávají mu, ničí mu pomůcky. Některé děti z toho mají srandu, přijde jim to vtipné.“

Musíme si uvědomit, že kolem nás existují tisíce a desítky tisíc případů šikany. A že to, co se děje, šikana, rvačky, ponižování, že to vyvolává bezmoc u obětí, u ostatních dětí, které jsou svědky takového jednání, ale i u nás dospělých, kteří nevidí cestu z problému.

Je nejvyšší čas se tomu postavit. Odborníci říkají, že šikana má rozměry epidemie. S tou je třeba bojovat.

Kateřina Valachová