Já naprosto rozumím - a děkuji, pane předsedající - těm námitkám a té debatě. Teď jenom nevím, jestli se to vztahuje k těm opatřením, které platí dneska, nebo k těm, které budou platit od 3. března. Protože to asi víte, že ministerstvo chystá změnu, která bude platná od 3. března. Předpokládám, že ví paní ministryně, co v té změně bude a že to reflektuje tu změnu. Co v ní tedy bude?

Když budu mít desetičlennou rodinu, kde mám tedy, řekněme, deset příbuzných, co spolu bydlí - to není zas tak úplně vzácné, já mám manželku a čtyři děti - tak se ten jeden nakazí, těch pět s ním bude v karanténě, pak se devátý den nakazí druhý, těch pět s ním bude v karanténě. A tak budeme v karanténě desetičlenná rodina dva tři měsíce. A mě by zajímalo, co je cílem. To znamená, já rozumím tomu, že nechceme riskovat, aby když s osobou, která je infekční a není tedy v karanténě, ale je v izolaci, protože je pozitivně testovaná, když s touto osobou, která je v izolaci, byla osoba, která není nakažená, ale je s ní tedy v jedné rodině, tak aby ta druhá osoba byla v karanténě. Tomu rozumím.

A můj dotaz zní - a ptal jsem se na to hlavní hygieničky, ptal jsem se na to hygieniků - takový je přístup u všech infekčních chorob? Pokud mám pacienta, který je pozitivní, má, řekněme, žloutenku, tak dám do karantény s ním do jedné rodiny toho, který nemá tu žloutenku a teď tedy je v karanténě, když se nakazí, tak se nakazí, když se nenakazí, tak se nenakazí. Je toto opravdu takhle u všech infekčních chorob, nebo jsme zvolili v případě covidu nestandardní způsob, kdy jsme zkombinovali to, že pacient je infekční, je v izolaci, aby nenakazil ostatní s tím, že ti, co s ním bydlí v té jedné rodině, v té jedné domácnosti, tak uvidíme, nakazí se, nenakazí se. No tak je to takové jakoby polopromořování, polonepromořování.

Mě by zajímala - tady jsou daleko prostřednictvím pana předsedajícího lepší odborníci, já jsem teoretik, respektive radiolog, tady jsou pediatři, chirurgové, jsou tady klinici, kteří mají zkušenosti. Já když jsem si listoval v těch svých historických učebnicích epidemiologie a infekčního lékařství, tak prostě tento systém je jenom u covidu. Já jsem se s ním nesetkal u jiného infekčního onemocnění.

Že bych dával do jedné komunity ty, co jsou v izolaci, ty, co jsou v karanténě a čekal, jestli se ti - a navíc u tak závažné choroby, kde tedy jaksi ten pacient může umřít - tak bych jaksi úplně nechtěl, aby tedy, řekněme, bydleli v jedné domácnosti dva mladí se svými prarodiči - což se může stát. Teď ten mladý se nakazí, tak tam všichni budou 14 dní v karanténě a budeme doufat, že se ti další tři nenakazí. To si myslím, že není úplně šťastná cesta. A jakýkoliv způsob, co je k tomu stimuluje, není dobrý.

Já do toho nehážu vidle. Já si rozhodně myslím, že je potřeba udělat všechno pro to, aby byli ti, kteří jsou pozitivní, stimulováni k tomu, aby byli v karanténě a nenakazili ty ostatní. Rozumím tomu, že mám sumu lidí - ne v karanténě, v izolaci, omlouvám se za terminologickou chybu - ti, kteří nejsou pozitivní a přitom musí být v jedné domácnosti s těmi, co jsou v izolaci, aby tedy byli v té karanténě.