Děkuji, pane předsedající. Je těžké přesvědčovat přesvědčené a já si nemyslím, že tady nejsou nepřesvědčení, že každý už předem ví, jak bude, nebo nebude hlasovat, zda schůzi podpoří, nebo nepodpoří. Ale já bych přesto chtěl říct, proč si myslím, že by bylo dobré tuto schůzi podpořit a projednávat tyto zákony a alespoň některé z nich se pokusit ku prospěchu našich občanů dostat do řádu naší republiky tak, aby platily co nejdříve.

Zmíním se o dvou. Domnívám se, že pokud opravdu seriózně myslíme to, že podporujeme naše mladé, že chceme podporovat vědu, že chceme podporovat výzkum, pokud opravdu v našich řadách je řada bývalých a nebo současných akademiků, kteří to myslí v tomto směru vážně, tak zákon o korespondenční volbě je tou cestou, jak tomu pomoci. Máme ERASMUS, máme doktorandy, máme docenty, profesory, máme spoustu vědců a výzkumníků, o kterých chceme, aby pracovali v zahraničí, aby tam získávali zkušenosti a vraceli se k nám. Jenže oni v době, kdy volíme a kdy probíhají volby, tuto možnost nemají. My jim velmi komplikujeme možnost volit. Jsou to většinou lidé velmi odpovědní, kteří chtějí volit. Jsou to lidé, kteří mají zájem se vracet do České republiky a přináší sem velké peníze. Je řada umělců, řada sportovců, kteří jsou v zahraničí. Mysleme na naše hokejisty v NHL, mysleme na naše fotbalisty, kteří zahrají za špičkové fotbalové týmy. Mysleme na všechny ty, kteří reprezentují Českou republiku v zahraničí, na které jsme právem hrdi. Proč jim chceme bránit v tom, aby jednoduchým způsobem mohli volit? Proč? Proč jim neumožnit korespondenční volbu? Proč aspoň o tom nediskutovat, jak situaci pro tyto lidi zjednodušit?

Druhá věc, která je podle mě naprosto jednoznačná a jednoduchá, je návrh kolegy, prostřednictvím pana předsedajícího, Kaňkovského. Já si myslím, že nemůže existovat vůbec nikdo v Poslanecké sněmovně, kdo by si myslel, že člověku naroste noha, pokud ji nemá, naroste oko, pokud ho nemá, naroste ruka. My tady řešíme opakovaně problémy spojené s nedostatkem posudkových lékařů a s posudkovou službou. A teď máme možnost pomoci posudkové službě, pomoci posudkovým lékařům, ale především pomoci těm, kteří opakovaně musí dokazovat, že jim noha nenarostla, oko se neobjevilo, ruka nenarostla. Proč tomu bránit? Proč to nepodpořit? Hledejme cestu, jak to udělat rychle a jak tady toto, o čem nemůže být podle mého názoru vůbec sporu, že je to správné a ku prospěchu těchto lidí, ale i ku prospěchu státu, podpořit.

Třetí věc, kterou bych chtěl zmínit, je možná trošku filozofická, ale zkusím, teorie chaosu je asi teorie, kterou všichni znáte, stejně jako víte, že entropie je jedna ze základních fyzikálních jednotek. Teorie chaosu může být způsob řízení, protože i na začátku chaosu je jakýsi řád a dá se ten řád vypozorovat, byť postupně vede k chaosu. Je otázka, co je lepší, jestli zvyšovat míru entropie, nebo snižovat míru entropie. Podle mého názoru cíl by měl být snižovat míru entropie a míru nepředvídatelnosti, míru zmatku a chaosu. A to by mělo být něco, co provází všechny naše zákony. Ty zákony by měly být jasné, predikovatelné, bez ohledu, jakou profesí, jakou činností se kdo zabývá. Kdežto my při odškodňování řešíme vždycky konkrétní skupinu, za kterou někdo bojuje, na kterou si někdo vzpomene, kterou si někdo uvědomí. A řadu skupin neřešíme a je to logické, protože my nemůžeme vzpomenout na všechny, nemůžeme si zapamatovat všechny.

Teď nasněžilo a řeší se vlekaři, řeší se vleky a pak se bude řešit někdo jinší. Kdo řeší ty, kteří už rok nemohou pořádat veletrhy, kteří se už rok nemohou podílet na té činnosti spojené s veletrhy, a to je nějakých 400 000 různých zaměstnanců, malých firem, které staví ty stánky, které se starají o bannery, všechny ty, kdo zajišťují kongresy, které už rok neexistují. Je to jedna skupina, která tady nemá asi úplně nejsilnější zastání.