Co je smyslem demokracie? Aby každý člověk měl svá práva, aby stát ctil důstojnost všech lidí a aby názor jedince mohl být slyšen. Asi nejlépe to vyjádřil náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk: „Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: ‚Stát jsem já.‘ Nebo skromněji: ‚I já jsem stát.‘“ Senát je tu mimo jiné kvůli tomu, aby všichni občané měli svůj hlas v celostátní politice. Nechci být ničím více, ale také ničím méně, než takovým hlasem obyvatel 27. volebního obvodu.

Často se říká, že Senát je ústavní pojistkou, která brání tomu, aby dostatečně silná většina ve Sněmovně změnila ústavní systém, případně volební zákony, a omezila tak demokracii. Platí to i o vyhlášení válečného stavu či o mezinárodních smlouvách. Ve všech těchto případech poslanci nemohou přehlasovat veto senátorů. Už proto má smysl přijít volit do Senátu. Já však jako stejně důležitou vidím možnost občanů skrze svého senátora ovlivňovat politickou debatu na nejvyšší úrovni.

Zastupitelská demokracie funguje tehdy a jen tehdy, pokud se všichni lidé cítí být reprezentováni, vědí, že se jim naslouchá a jejich názory jsou brány vážně. V opačném případě se zvrhne v diktaturu většiny, která se od monarchie liší způsobem výběru vládce, ale ne stylem vládnutí. „Stát jsem já“ o sobě v takové zmrzačené demokracii řekne prezident či předseda vlády, ale sotva obyčejný člověk. Lidé buď mlčí, nebo si stěžují, že stejně nemohou nic ovlivnit, klesá jejich důvěra v politiku, mnozí ani nevyužijí své volební právo.

Ti, kteří nám dnes vládnou, razí opačné heslo než T. G. Masaryk a to zní: „Většina může vše“. Přijímají zcela účelové zákony a programy, jež odměňují provládní voliče a trestají ty, kteří jsou pro opozici. Navíc zklamali ve slibu, že se rázně vypořádají s korupcí a propojením politických a byznysových zájmů. Potřebujeme změnu. Tu však stěží mohou věrohodně představovat ti, kteří zklamali už dříve. Navíc opozice je slabá a roztříštěná a ve Sněmovně je v současném složení takřka nemožné prosadit cokoli rozumného.

O to více vystupuje do popředí role Senátu. Nejen coby ústavní brzdy, ale také jako parlamentní komory, u níž se každý občan dovolá práva být slyšen. Senát nemá vliv na složení vlády, ale může změnit atmosféru v zemi. Právě tím, že zesílí hlas lidí, kteří se obracejí na své senátory se svými problémy, názory, potřebami a návrhy. Přímo volení členové horní komory přitom mají logicky daleko bližší vztah k lidem ze svého poměrně malého obvodu než poslanci, kteří jsou jen číslem na velké kandidátce v jednom ze čtrnácti krajů.

Kupříkladu pražský 27. senátní obvod má desetkrát méně voličů než volební kraj Praha. Přitom je však územím velmi různorodým, obsahuje městské části 1, 2, 5, 6, 7 a k tomu ještě Suchdol a Troju. Znám jeho obyvatele velmi dobře. Narodil jsem se v Praze 6 Bubenči, bydlel v Praze 7 (shodou náhod ve Veverkově ulici) a nakonec jsem zakotvil v Praze 2, kde jsem nyní zastupitelem. Myslím, že v tom mám před některými jinými kandidáty jistou výhodu, přesně totiž vím, ke komu mluvím – a především, komu naslouchám.

Například vím, kde v našem obvodu žijí senioři, jinde rodiny s dětmi a na dalších místech mladí a studenti. Tato pestrost má svůj význam. Vytváří totiž živé město, v němž nejsou lidé uzavřeni do homogenních ghett či bublin. Jsme obvodem v nejlepším slova smyslu pluralitním. Což ztěžuje práci populistům, kteří sázejí na to, že osloví jednu velkou voličskou skupinu a na ostatní se, s prominutím, „vykašlou“, i politikům, kteří neumějí překročit stín své ideologie. K úspěchu v 27. obvodě je třeba umět komunikovat se všemi.