Místo toho ale Hamáček připravil novelu ústavního zákona o bezpečnosti. Ta má podle něho zajistit efektivnější způsob vyhlašování nouzového stavu. Jejím smyslem je i definovat různé druhy krizových situací pro jejich lepší zvládání. Ve skutečnosti je však cílem této novely možnost omezování občanských práv a možnost v době krize opakovaně odložit volby v podstatě i třeba na časově neomezené období.

Klíčovými body novely jsou přesnější definice nouzového stavu a také chce zakotvit do ústavního zákona Ústřední krizový štáb (ÚKŠ). Současně navrhuje, aby vláda mohla při mírnější podobě krize nově vyhlásit "jen" stav nebezpečí, přičemž toto právo měly dosud pouze krajské samosprávy na svých územích. Navíc i při stavu nebezpečí by se přitom podle Hamáčka mohlo sáhnout k omezení občanských práv. Kladu si potom otázku, na co tedy potom máme např. složky Integrovaného záchranného systému (IZS) a dalších státních složek? Těch otazníků je ale mnohem více.

Při reakci na povodně byly v roce 1998 definovány tři krizové stavy – Nouzový stav (NS), Stav ohrožení státu (SOS) a Válečný stav (VS). Záhy poté se zjistilo, že tyto krizové stavy by měly silný dopad, a proto se krizovým zákonem definoval stav nebezpečí, jímž se dala pravomoc především hejtmanům krajů. Už tehdy by bývalo bylo vhodné, kdyby NS byl v ústavním zákoně . č. 110/1998 Sb., ale k jeho novele nebyla tehdy politická vůle.

Poslední zkušenosti s pandemií koronaviru vedly k „potřebě“ dát vládě do ruky nástroj slabší než NS, ale zvolení názvu „stav nebezpečí“ je naprosto nevhodný. Jsem přesvědčený o tom, že rozsah omezení se dá do určité míry regulovat pomocí vyhlášených konkrétních krizových opatření. Když už potřeba vyhlášení NS byla tak akutní (podle mého názoru nebyla), měl být zvolen jiný název. Duplicitní charakter stavu nebezpečí může také potenciálně skrývat politické nebezpečí. Například hejtman nevládní strany se rozhodne vyhlásit/nevyhlásit stav nebezpečí a vláda se může pro jeho území rozhodnout jinak a tím jej politicky poškodit.