Dne 17. prosince 2018 naše veřejnoprávní média významnou měrou připomínala 7. výročí úmrtí Václava Havla. Podle toho si již dokážu představit, co se asi bude dít letos v den jeho 8. výročí úmrtí, kterému budou předcházet vzpomínky a glorifikace 30. výročí "sametové revoluce". A co potom až další rok se bude 17. prosince připomínat  již 9. výročí jeho úmrtí? Pěstujeme další kult osobnosti?

V posledních dnech loňského roku se naše veřejnoprávní média zabývala výrokem poslance za SPD Mgr. Lubomíra Volného, který nazval Václava Havla vlastizrádcem. Udělal to opakovaně jak na svém facebookovém profilu a později to opět zopakoval na dotaz redaktora Jakuba Železného v pořadu ČT "Události, komentáře".

V této souvislosti na něho bylo mj. podáno trestní oznámení a dále probíhá všeobecná diskuse o pravdivosti či odsouzení jeho výroku. Na jeho hlavu přilétly hromy a blesky ze všech stran. Nechť si každý udělá o jeho výroku obrázek sám, ale Václav Havel rozhodně nebyl jednoznačně pouze pozitivní osobností. Udělal také spoustu chyb. Přes jeho uznání (zejména na poli mezinárodním) se však stal součástí naší novodobé historie.

Chtěl bych se tedy v tomto článku trochu zamyslet nad postavou disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Asi mnozí z nás netuší, že v rámci našeho právního systému mohou existovat zákony, které v podstatě uzákoňují kult osobnosti. Jedním z nich je „Zákon o zásluhách Václava Havla“ č. 94/2012 Sb.. Zákon o zásluhách Václava Havla byl přijat v roce 2012 na návrh tehdejší vlády za účelem uctění památky bývalého prezidenta Václava Havla. Znění zákona je: „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.“