Jednou věcí byla reálná politika - kapitalizmus a s ním spojené krize, zahraniční vazby a podřízení ČR Francii a Anglii i v rámci vojenské koncepce státu (m.j. viz. Jan Tesař: Mnichovský komplex) - a druhou věcí byly ideály, na kterých nová republika měla stát. Zakladatelé našeho moderního státu zakódovali do jeho geneze důraz na humanitu, kterou T.G. Masaryk nechápal abstraktně, nýbrž prakticky jako sociální imperativ a jádro otázky národní. Naší povinností bylo tyto ideály rozvíjet, nikoliv na ně abdikovat a stát rozbít.

Po následujících etapách vývoje naší země: 1. Československé republiky, Československé socialistické republiky a Československé federativní republiky došlo po roce 1989 (konkrétně k 1. 1. 1993) k rozbití státu, včetně zavedení totálního ekonomického a bezpečnostního poddanství naší země EU a NATO. V roce 1989 nešlo o demokracii a právní stát, ale o zapojení naší země do neoliberálního ekonomického proudu, který byl a je pod plnou strategickou kontrolou USA a transatlantického uskupení. Jsme pouhým pěšákem ve strategické hře USA a to bez sebemenší politické a ekonomické autenticity.

Žijeme ve světe, který je ovládán superbohatými lidmi a korporacemi, které rozumí jen svým kšeftům a kšeftům svých vlastníků. Washington, Londýn, Paříž nebo Berlín nebudou naši suverenitu nikdy respektovat. Pro ně je naše země pouhým pěšákem v boji o prosazení vlastních zájmů na politické šachovnici Evropy a světa.

Abdikace naší země na slovanství Kollára, Šafaříka, Masaryka a dalších – ve smyslu „slovanství znamená lidskost“ - přinesla fakticky rozchod s ideály zakladatelů Československé republiky, které nyní někteří tak farizejsky oslavují.

Uvažovat opět o společné státnosti Čechů a Slováků, které bylo, je a bude v bytostném zájmu obou národů, lze pouze perspektivně a na bázi rovnocenného partnerství.

Dnes je opět aktuální klást si otázku: jak je to s našimi spojenci? V rámci spolupráce s tzv. transatlantickým společenstvím se nejedná o žádné partnerství, ale o poddanství naší země – a to se všemi ekonomickými, politickými, vojenskými a morálními důsledky Po letech dalších proher a další devastace naší země si snad náš národ konečně uvědomí, že z poddanství vede cesta pouze přes vlastní autenticitu, kterou je nutné neustále nejen bránit, ale i kriticky reflektovat. A pokud historie prokázala, kdo nám v našich nejtěžších chvílích stál po boku, jak tomu bylo kupříkladu u Srbska, je naprosto neslučitelné z hlediska odkazu těch, kteří o svobodu naší republiky usilovali, na tuto tradici plivnout, jak tomu bylo v případě bombardování Jugoslávie silami NATO v roce 1999.

Při této příležitosti považujeme za naši povinnost pozvednout hlas proti mazání historické paměti, ba proti stavění historie na hlavu. V případě vítězství nacistického Německa by český i slovenský národ zmizel z mapy Evropy. Rozhodující podíl na tom, že se tak nestalo, měl tehdejší Sovětský svaz. Rusové a Bělorusové přitom přinesli ty nejtěžší oběti. I tento fakt spolu s racionální, empirickou analýzou současné politiky USA, EU a NATO na straně jedné a Ruské federace na straně druhé musí být součástí úvah o tom, kdo by měl být v budoucnu strategickým partnerem ČR resp. obnoveného česko-slovenského státně-politického svazku.    

Domníváme se, že český (eventuálně česko-slovenský) stát nemůže být jiný, než bezpečnostně plně zaměřený na obranu vlastního území. Tomu musí odpovídat vojenská doktrína (účinný teritoriální obranný koncept namísto pomocného intervenčního "praporu", ke kterému byla česká armáda deklasovaná v rámci NATO) a samozřejmě odhodlání občanů. Tradice, na které lze navazovat, máme k dispozici: husité, československé legie i všichni ti, kteří se účastnili boje proti nacistickému zlu doma i v zahraničí. Ti všichni představují živý odkaz starší i mladší historie.

Praha 26. 10. 2018

Vladimíra Vítová / Praha
Karel Hais / Hradec Králové
Miroslav Starý / Liberec
Petr Schnur / Hannover
Ivan Müller / Votice

(převzato z Profilu)