Veřejná kritika soudní moci je důležitou protiváhou soudcovské nezávislosti… (ústavní nález N 111/46 SbNU 41  ze dne 17. 7. 2007   IV.ÚS 23/05 , odst. 53., str. 12.)
Moc soudní se vymkla kontrole (resp. někteří soudci) a Ústava ČR jakoby pro ně vůbec neexistovala. Ve své „sbírce“ mám takovýchto případů více a tento soudní případ zajisté patří mezi prvních pět, kdy však rozhodně nepatří na místo prvé.

K věci.

Okresní soud v Mladé Boleslavi dne 16.01.2014. Projednává se žaloba na vystěhování movitých a osobních věcí z rodinného domu  č.p.  151 (dále jen RD 151).  Žalovaní zneužili důvěry a vstřícnosti žalobce, zneužili dobrou víru a chovali se způsobem, který Ústavní soud ve svém nálezu  I. ÚS 3113/13 veřejně vyhlášeným   dne 21. května 2014,  nazval chováním nemravným.

Žalovaní (zeť a dcera) bydleli od roku 1995 po dobu 17 let zdarma v RD 151 bez písemné smlouvy k užívání a nechtěli se po incidentu v roce 2011 odhlásit a odstěhovat z RD 151, kdy přitom jim žalobce zařídil a zaplatil byt po rodičích 2+1.  Měli se kam odstěhovat a to neudělali.  Při projednávání žaloby na vystěhování dne 16.01.2014 u soudu prostřednictvím advokátky  Mgr. Z.T.  tvrdili, že v RD 151 nic nemají a věcné  důkazy , tj. fotografie s datem  a časem,  tam  prý uložil sám  žalobce (jednalo se  igelitové pytle s dětskými a osobními věcmi ve verandě a věci v  obývaném 2. nadzemním podlaží RD). Toho dne byl u soudu žalobce neúspěšný a nepravdivé argumentování paní advokátky slavilo úspěch.  Avšak 1 hodinu a 15 minut po skončeném soudním jednání vnikli žalovaní a další tři osoby do   RD 151 a začali stěhovat svoje věci. Žalobce zavolal svého syna, který přijel s celou rodinou a svému kolegovi L. V., který zavolal na žádost žalobce policii a též se jako svědek dostavil na místo. Žalobce pořídil 22 fotografií   v chronologii jak žalovaní stěhují  své věci (s datem a časem) s konstatováním, že jsou přichyceni „in flagranti“ a že u soudu lhali prostřednictvím advokátky. Žalobce, vědom si stavu, že tímto okamžikem žalovaní spor prohráli, nabídl smír, ukončení a zaplacení nákladů žalobce. Vše, co se odehrálo, žalobce sepsal a doložil v odvolání. Přesto se žalobce snaží z důvodu prohraného sporu od žalovaných již k soudu nejít a opakované výzvy prostřednictvím soudu prvého stupně k ukončení sporu však byly bez odezvy. Dne   21.07.2014 dostává žalobce vyjádření žalovaných na odvolání, kdy chtějí pokračovat v soudním sporu, ale o excesu „in flagranti“ ani slovo! U Krajského soudu v Praze při odvolání dne 23.09.2014  2x žalobce argumentuje nezvratnými důkazy, kdy odvolací soud má v písemném podání k dispozici 22 fotografií i s vyjádřením žalobce, že jsou další tři svědkové a byla přítomna zavolaná Policie ČR. To vše má odvolací soud mimoto ještě v nahrávaném záznamu z jednání. Důkazy nic nepomohly a odvolací soud potvrdil rozsudek stupně prvého. V následně v došlém  rozsudku Krajského soudu v Praze  č.j. 23 Co 324/2014 – 153 není opět ani slovo o důkazech „in flagranti“! V poučení odvolacího soudu je  uvedeno, citace: „Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.“

Žalobce podal prostřednictvím svého advokáta dovolání přesně v mezích poučení, zaplatil správní poplatek za dovolání 10 000,- Kč a zaplatil  za právní služby advokáta. Dovolání bylo Nejvyšším soudem z procesního důvodu odmítnuto (č.j.26 Cdo 494/2015-183) s tím, že:

„Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž nebylo podáno vyjádření) Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákonač. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť  neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s.ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat“.

Avšak advokát Doc. JUDr. et Mgr. J.B. Ph.D. do dovolání, které je pětistránkové, mimo jiné v úvodu uvedl:
„Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z ust. § 237 o.s.ř. a označuje jako dovolací důvod ten, který je obsažen v § 241a odst. 1 o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

a dále v dovolání pokračuje  část III. na straně čtyři :

„Žalobce s tímto rozsudkem nesouhlasí, upozorňuje na to, že žalovaní uvedli u nalézacího soudu, že v rodinném domku nebydlí a věci tam již nemají, což vědomě uváděli nepravdu, neboť po vyhlášení rozhodnutí nalézacího soudu žalobce zadokumentoval, zavolal tři svědky a soudu předal jako důkazní materiál fotografie, kdy žalovaní z domu odváželi movité věci. Tuto skutečnost zadokumentovala i hlídka policie, která byla na místo žalobcem pozvána. Po této právní skutečnosti  žalobce opakovaně nabízel žalovaným smír s tím, že není nutné spor zbytečně  prodražovat a zatěžovat soudy. Tyto návrhy však nebyly přijaty. V odvolacím řízení žalobce důkazy in flagranti marně dvakrát zdůrazňoval a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud tedy potvrdil, že žalovaní mají jen jednu skříň v uzamčené kotelně, nic více,  i když důkazy prokázaly opak. Žalovaní měli v rodinném domku uloženy svoje osobní věci, čímž rušili vlastnické právo žalobce. Do současné doby nebyly veškeré věci žalovaných odvezeny a stav rušení vlastnického práva vlastníka – žalobce trvá“.

Aby  však od Nejvyššího soudu vyznělo odmítnutí dovolání oprávněně, s tím, že jen  postup podle § 237 o.s.ř.  nestačí, (přestože  odvolací soud v poučení vyřkl, že dovolání je přípustné za podmínek  uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.), tak Nejvyšším soudem  je použito dalších výkladů a  požadavků, které přímo mimo jiné porušují Ústavou ČR čl. 9 odst. 3. Vlastnictví patří mezi základní svobody (Listina základních práv, čl. 11 odst. 1) a náleží mezi základní principy demokracie. Jedině procesním odmítnutím se mohl Nejvyšší soud odklonit od důkazů „in flagranti“, jež byly uvedeny jak v odvolání, tak v dovolání a které byly přehlíženy a neřešeny.

Jiné vysvětlení než že „culpa lata dolo proxima est“, tj., „hrubá nedbalost má velmi blízko k zlému úmyslu“, se nenabízí.

Na tomto případě chci poukázat na „nynější stav“ justice, práva a spravedlnosti. Můžete mít sebelepšího advokáta, avšak proti takovýmto postupům je vše absolutně neúčinné.  Stav, že došlo k zneužití moci soudní je nepochybný.  Proč k tomu došlo, lze jen spekulovat, ale rozhodně bude dán podnět k prošetření. Systémové uspořádání v tomto případě zcela selhalo, soudci v odvolání a dovolání  porušili princip právní jistoty a  právní zásady, tj., že zákony se mají nejen ctít, ale i  aplikovat tak, aby směrovaly k podstatě věci. Soudci v tomto případě a ve své neohroženosti se takto „vyrovnaly“ s důkazy „in flagranti“ a žalobce to stálo 36 819,- Kč., na soudních nákladech. Sami soudci způsobili žalobci škodu nejméně cca za 45 000,- Kč, kdy požadované náklady žalobce v uvedených číslech nefigurují.  Nepravdivé tvrzení u soudu prvého soudu slavilo vítězství a především na podkladě ignorování korunních důkazů od odvolacího a dovolacího soudu.

Quo vadis justice? Rozhodl jsem se veřejně kritizovat soudce, kteří nectí Ústavu ČR, nectí zákony a následně chybně, většinou až osudově, zasahují do života jedinců. Pro úplnost chci čtenářům sdělit, že právu a právnímu oboru rozumím, a že za ta léta jsem se velice dobře naučil číst soudní vyjádření ve všech podobách, poznám odklon od podstaty věci a hlavně veškeré odkazy v odůvodnění a poučení vždy kontroluji po stránce gramatické (co je psáno zákonem), teleologické (co tím zákonodárce zamýšlel), a logické (skládá se za čtyř částí). Dlouhá řada příkoří a křivd státními zaměstnanci produkovaném na mé osobě byla důvodem a motivem, že jsem na podkladě bezpráví konaném vystudoval práva, abych se naučil řádně bránit a dokázal právu i rozumět. Zajisté to jde. K právním znalostem patří mezi nejdůležitější, resp. je nutností až povinností, používat prostý rozum.

Jiří Vodička