Chybí Havel? Je to deset let, co se s námi rozloučil, což myslím doslova. Jako dramatik milující harmonii a pořádek si vše pečlivě plánoval, včetně posledního slova, když se těsně před smrtí ujal režie filmu Odcházení jako svébytné osobní závěti. Otázku z úvodu si dalo do titulku i poslední vydání týdeníku Respekt, který vznikl po listopadové revoluci péčí lidí, kteří měli k Havlovi blízko. Má generace si ji klade i proto, že jsme ho znali a měli rádi. V osobní, lidské rovině je odpověď jasná – chybí. Ale platí to i v rovině společenské a veřejné?

Václav Havel nebyl jen prezidentem, politikem. Byl i spisovatelem, dramatikem, filozofem, obhájcem lidských práv, disidentem, politickým vězněm. V tomto ohledu nechybí. Jeho divadelní hry se hrají, knihy a eseje dál vycházejí, „havlovské debaty“ organizují Knihovna Václava Havla nebo Forum 2000. V zahraničí – od Ruska přes Čínu, Barmu až po Kubu – dává jeho životní příběh inspiraci a naději vězňům svědomí. Jsou po něm pojmenovány lavičky, ulice, parky, náměstí, letiště, v Evropském parlamentu i budova. Doma se jeho jménem zaštiťuje kdekdo. Ve společenském diskurzu tedy nechybí. Ale platí to i pro odkaz jeho práce jako politika?

S určitou mírou zjednodušení lze Havlův politický odkaz spatřovat ve třech doménách: strategické, filozofické a etické. Tedy v ukotvení státu v mezinárodním rámci, v nadčasovém pojetí politiky a v politice coby praktikované mravnosti.

První doména je nesporná. Havel se – víc než kdekoli jiný – zasloužil o vysvobození republiky ze sféry sovětského a ruského vlivu a její ukotvení na Západě. Prosadil a zorganizoval zrušení Varšavské smlouvy. S Poláky a Maďary přesvědčil Američany k rozšíření NATO. V diskusi s Evropany obhájil, proč se má otevřít EU, Čechům vysvětlil, proč s ní mají spojit budoucnost. Věděl, jak jsou nebezpečné konflikty i vakuum ve střední Evropě, přišel proto s konceptem visegrádské spolupráce a prosadil smír s Německem. Váhu jeho slov v zahraničí posílil příběh člověka, který pro svobodu obětoval, co měl, včetně zdraví podlomeného dlouhým vězněním.

Tady Havlovo dědictví trvá. Jsme pevnou součástí NATO i EU, byť se obě společenství potýkají s problémy. Soudržnost NATO nahlodává slabé vůdcovství USA a malá vůle Evropanů přispívat zdroji. Unií zmítá jedna krize za druhou – Brusel nešetří ambicemi a plány, ale s reálnou konvergencí a vnitřním smírem je na štíru. Pro Británii se byrokraty ušité sako ukázalo příliš těsné. Krize a nejistoty rezonují i v české diskusi. Z jedné strany slyšíme pomýlené výkřiky, že se máme obrátit na Východ, z druhé strany zas rady bezvýhradně přijímat vše, co se na nás valí ze Západu. Visegrád je nálepkován jako toxický jen proto, že se nelíbí jeden demokraticky zvolený politik. Je proto namístě zbystřit pozornost a trpělivě hájit Havlem získané „území“. S vědomím, že i on jako idealista by to měl dnes těžší. Optimismus devadesátek vytěsnila reálpolitika oděná do moralizujících frází.