Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

vzhledem k fázi diskuse si myslím, že když můj příspěvek bude zestručněný, tak bude o to vítaný více a možná bude o to více vnímaný. Já bych se také ve svém projevu rád soustředil čistě na formu vyhlášení nouzového stavu, nikoliv na obsah, o kterém byla převážná část dnešních vystoupení.

Víte, nedávno jsme si připomněli 100 dní trvání této vlády a já za těch 100 dnů už potřetí vystupuji jako předseda ústavně-právního výboru a řekněme z právního pohledu na určitou věc a už potřetí zde budu mluvit o obcházení zákona touto koalicí. Ten první případ byl, když jsme hlasovali o takzvaném zmrazení platů, které bylo ve skutečnosti snížením platů soudců, státních zástupců, ústavních činitelů a kdy došlo ke zneužití stavu legislativní nouze a zkrácenému řízení, které nemělo být.

Krátce nato jsem vystoupil, když se projednával pandemický zákon. Pandemický zákon, při kterém opět byl zneužit a obcházen stav legislativní nouze hned v té první fázi.

Následně, když na to upozornil i Senát a ta norma nám byla vrácena, tak vládní koalice odmítla hlasovat o tom, zda stav legislativní nouze trvá. Vládní koalice odmítla hlasovat o návrhu, že jsem já osobně navrhl zrušit stav legislativní nouze, ačkoli to právo podle jednacího řádu mám, ačkoli ani ten právní výklad, který zde putoval po poslaneckých lavicích, vůbec neodpovídal na tuto otázku. A došlo i k takovým věcem, jako ke znásilnění jednacího řádu, kdy bylo odebráno slovo osobě, která je nadána přednostním právem, a kdy se hlasovalo v době, kdy se nemělo hlasovat, a kdy se projednával zákon v době, kdy vůbec k jeho projednání nemělo docházet. A teď je to potřetí. Teď je to nouzový stav.

Nejhorší, co na tom já vidím ze svého pohledu, že všechny tři případy mají jedno společné, a totiž že je to do značné míry zbytečné. Protože v prvním případě, kdy jsme zmrazovali platy, tak už tady v prosinci byl schválen zákon o tom, že dojde ke zmrazení platů. Tenkrát bylo všechno ústavně komfortní a v pořádku. Netýkalo se to soudců a státních zástupců. Nicméně normu vrátil Senát a následně padla pod stůl. V druhém případě jsme jednali o pandemickém zákonu, už o tom mluvil tady kolega Mašek. Ten zákon a ta noční bitva byla v podstatě úplně zbytečná, protože do 14 dnů došlo k výraznému rozvolnění a v podstatě pandemický zákon nebyl naplněn, využit. A od začátku tvrdil jak premiér, tak ministr zdravotnictví, že se jedná v podstatě o jakousi jen pojistku. Ovšem pojistky nemají co být projednávány ve stavu legislativní nouze. Tam to porušení bylo natolik flagrantní, že jsme se tedy obrátili na Ústavní soud a nyní čekáme na výsledek.

U tohoto nouzového stavu je zase využito určité mezery, která existuje v článku 6 odst. 2. Je to o to zase mně méně milé, že my jsme si tady v tomhle sále jakýmsi způsobem nastavili dobrou praxi, krvavě jsme si tady vydiskutovali devět hodin, osm hodin, pak zase devět hodin, sedm hodin, my jsme si tady vydiskutovali to prodloužení nouzového stavu, dvakrát to bylo o 30 dnů, pak to bylo třeba o 20 dnů, o 14, o 11. Ale podstatné je, že vláda sama respektovala to omezení 30 dnů, které tam sice není úplně výslovně uvedeno, ale vychází z logiky věci. Ale vláda to respektovala, předkládala takto ty návrhy a následně se případně hlasovalo o době kratší. Nikdy ale nedošlo k překročení té lhůty.