V roce 1938 nám slíbilo dodržení závazků zejména Rumunsko i Jugoslávie. S těmito státy jsme si slíbili vzájemné krytí, pokud by kohokoliv z nás někdo napadl. Německo, Bulharsko, Turecko, Maďarsko, Sovětský svaz či Rakousko, to všechno byly státy, které mohly nějaký z těchto států ohrožovat. Když nám hrozilo Německo válkou v září 1938, tyto státy narozdíl od jiných své závazky nevypověděly.

Za 30 let bylo potvrzeno naše přátelství, byť Malá dohoda skončila rokem 1939. Morálně se na naši stranu postavilo zejména Rumunsko, které se v roce 1968 odmítlo účastnit okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, pod vedením Sovětského svazu. Jugoslávie sice nebyla ve Varšavské smlouvě, ale i ona zvolila opačný přístup než podporu Sovětskému svazu. Podpořila nás morálně a v případě otevřeného sporu chtěly statisíce „Jugoslávských partyzánů“ bojovat v řadách Československé armády.

My obklíčeni ze všech stran, opět nebojovali.

Za dalších 30 let byla jedna ze tří stran původní Malé dohody opět napadena. Situace už však byla docela jiná než dříve. Naše země byly menší, pouze Rumunsko zůstalo zachováno v původních hranicích. Přesto se Jugoslávie narozdíl od nás nějak bránila a my jí tentokrát bohužel nebyli ani morální oporou. Kdybychom tehdy posílali na jejich území zbraně, mohly naše zbraně sice více oslabit cizí armádu útočníků, ale protože naše armáda nestála s obránci bok po boku, přinesly by naše zbraně jen více obětí zejména obráncům samotným a nezabránily by nakonec nutnosti akceptovat požadavky útočníka, který měl přesilu.