Odpověď není jednoduchá. I přes třicet let strávených ve funkci ředitele základní školy si nejsem jist, zda jsem schopen na tuto otázku odpovědět.

Základními stavebními kameny českého školství jsou bez diskuze kvalitní a tvořiví učitelé – toto jest primární problém českého školství. Jako druhotné, avšak důležité problémy vidím v kvalitních podmínkách pro jejich práci a v neposlední řadě v nadšení a erudici ředitele školy a osvíceném ministerstvu školství. Pokud některý z těchto faktorů nefunguje, odvíjí se z této disfunkce mnoho dalších a dalších problémů souvisejících např. se společným vzděláváním (pro méně zasvěcené „inkluze“) a v neposlední řadě s chystaným novým financováním regionálního školství. Rád bych se však zabýval v této krátké úvaze spíše problémy, které vidím ve svém vlastním městě, kde žiji, neboť pro diskuzi nad výše popsaným nemám v tomto příspěvku dostatek prostoru. Mohu se však k ní vrátit kdykoliv v budoucnu.

Achilovou patou nejen našeho regionu je gramotnost pro aktuální a budoucí trh práce. Statistiky v tomto smyslu jsou neúprosné – viditelný propad absolventů technických a řemeslných oborů (zde i přes viditelnou snahu Libereckého kraje spojenou s různými projekty typu TechUp a Techyes, které však nezpochybňuji a vždy jsem je podporoval – resp. snahu Jablotronu pomoci školám ve výuce robotiky, případně nabídka dalších projektů, kterých se vybrané školy účastní – i přes všechny zmíněné aktivity stále tak trochu šlapeme vodu). Další problém vidím v odtrženosti vzdělávání od trhu práce a jeho budoucnosti a s tím spojená nízká efektivita systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a v tomto důsledku i problém se sháněním aprobovaných učitelů pro předměty jako matematika, fyzika či chemie.

Kudy vykročit tím správným směrem? Jednou z efektivních cest je, že všichni potáhneme za jeden provaz – základní i střední školy s technickým zaměřením, samospráva, vzdělávací instituce, okresní hospodářská komora, významní zaměstnavatelé v regionu, profesní skupiny a řemeslné cechy, … - všechny tyto subjekty by měly mít spoluodpovědnost za vzdělání žáků a studentů základních a středních škol. Tato spoluodpovědnost by měla být vyjádřena formou dohod deklarujících tuto spoluodpovědnost a vzájemnou spolupráci se stanovenými konkrétními úkoly a cíli.  Věřím, že to nezní příliš utopicky a doplním tuto úvahu i ideou obnovení jakýchsi pravidelných profesních setkávání učitelů v regionu (matematika, IT, fyzika, robotika, pracovní činnosti …) potažmo v našem městě pod vedením kvalitních a tvořivých učitelů, které určitě v našem regionu a městě máme a na kterých by participovali i zástupci výše zmíněných subjektů resp. vzdělávacích institucí. Ani rámcový vzdělávací plán pro základní vzdělávání není v tomto směru dokonalý. Jsem přesvědčen, že redukce přemíry tematických okruhů v rámci pracovních činností a posílení výuky klasických dílenských prací – samozřejmě v závislosti na současných trendech a pokroku v této oblasti (zde odkazuji na spolupráci popsanou výše) – by technickému vzdělávání byla jen ku prospěchu.

V závěru si v této souvislosti postesknu i nad spousty let občas na povrch vyplouvajícím fenoménem optimalizace sítě středních škol. Potřebujeme opravdu v tomto státě všichni maturitu i za cenu, že budeme stále slevovat v kdysi mnohem přísnějších požadavcích na erudici a kvalitu každého maturanta?

MGR. JIŘÍ VONDRÁČEK, TOP 09 JABLONEC NAD NIOSU