Co se vám vybaví při zmínkách o Praze a středověku? Karlův most? Možná Týnský chrám? Mně ne. Já musím myslet na způsob, jakým Praha dodnes vyváží osoby s vážným fyzickým, mentálním či kombinovaným znevýhodněním za své brány. Co nejdál od zraku počestných měšťanů. A jak se z nich, bez ohledu na jejich zájmy, poté stává zdroj příjmů mnoha vlivových skupin.

Vím, že neznalost neomlouvá, ale vážně jsem netušil, že se něco podobného ve 21. století stále děje. Někteří z vás to možná neví dodnes. Já osobně to zjistil až před čtyřmi lety, kdy jsem při prvním sestavování rozpočtu města narazil na tajemné položky jako "DZR Terezín", "ICOZP Horní Poustevna" či "DOZP Kytlice".

Na přiložené mapě je najdete všechny. A víte co? Upřímně se při pohledu na ni stydím. Vždyť některé z domovů jsou vzdáleny přes 2 hodiny cesty autem či více jak 4 hodiny veřejnou dopravou! V součtu město tímto způsobem zajišťuje 3/4 svých celkových lůžkových kapacit pro osoby vyžadující náročnou péči.

Milena Johnová je první pražskou radní, která se tímto problémem začala reálně zabývat, upozorňovat na něj a bojovat s ním. S pomocí evropských dotací rozjela transformaci 6 ústavů, z toho činnost jednoho z nich po transformaci již ukončila. Teď je ale tento proces v ohrožení a snadno se může stát, že naši spoluobčané budou i nadále mizet daleko za hranicemi města.

Vzdálenost ústavů od města přitom nepředstavuje problém jenom pro dopravu klientů a udržení vazeb s jejich rodinami a známými. Do nástupu Mileny tyto pražské organizace vymístěné mimo území města prakticky nikdo nekontroloval a nestaral se o ně.

Některé domovy byly ve velmi neuspokojivém technickém stavu. A následné kontroly zjistily, že zatímco klienti pobývali v až šestilůžkových, průchozích pokojích, někteří řadoví zaměstnanci brali přes sto tisíc korun měsíčně, vykazovali fiktivní stavební práce a pořizovali si za pražské peníze luxusní vozy, které pro klienty vůbec nevyužívali. Jinde zas ústav nakoupil nákladné vybavení, které ale nesloužilo klientům, nýbrž pro soukromé podnikání jednoho ze zaměstnanců. Jedním slovem hanba. Ale i to je možná jeden z důvodů, proč tento model může někomu vyhovovat.

V žádném případě nechci házet všechny ředitele a zaměstnance mimopražských ústavů do jednoho pytle. Nepochybuji o tom, že řada z nich dělá skvěle a obětavě svoji práci a svým klientům poskytuje maximální péči. Ani si nemyslím, že by bylo možné ústavní péči kompletně rušit. Vždyť moje matka zasvětila celý svůj život institucionální péči o duševně nemocné. Znám úskalí jejího rušení. Ale trvám na tom, že slušné město nemůže své obyvatele vytrhávat z jejich prostředí a pečovat o ně daleko od zraku a tedy i zájmu veřejnosti. Navíc je to dnes již v rozporu se zákonem o sociálních službách, který krajům ukládá povinnost zajistit dostupnou síť sociálních služeb na svém území, nikoliv na druhém konci republiky.