Zbožštění zpravodajských služeb u některých politiků a v některých médiích dosáhlo už nekritické hranice. Různé výtažky či dokonce (cílené?) úniky z jejich materiálů dnes slouží jako vyšetřovací spis, obžaloba a rozsudek zároveň. Jenže se zapomíná na to, že zpravodajské služby nejsou ani policie ani státní zastupitelství ani soud.

Nevznášejí se ve vzduchoprázdnu, nad všemi, jako nějaký poslední arbitr. Jsou to servisní organizace, součást státního aparátu, podřízeny exekutivě i legislativě, se zákonem přesně vymezenými pravomocemi, podléhající kontrole.

A právě ve vypjatých nestandardních situacích (válka za rohem, z ní vyplývající aktivita cizích zpravodajských služeb, vlivové operace atd.) je třeba to mít silněji na paměti. Protože nestandardní situace, jak známo z Parkinsonových zákonů, mohou svádět státní úřady také k nestandardnímu chování. A u těch, které z logiky věci musí pracovat poněkud speciálními metodami, je pak na místě zvýšená pozornost.