Překvapivě dost lidí na sítích i jinde se nějak domnívá či naznačuje, že kdyby Putin zítra/za měsíc/za rok odešel/byl odstraněn/byl sesazen, situace by se zlepšila. Že by jej třeba vystřídal nějaký pragmatičtější, méně konfrontační politik, který by chtěl alespoň částečně vyvést Rusko ze sílící politické a ekonomické izolace. Je to možné, stejně tak je ovšem možný pravý opak.

V této souvislosti mě zaujalo - též na sítích - srovnání Putina s německým císařem Vilémem II (spíše než provařené paralely s Hitlerem). Vilémovy militaristické imperialistické ambice zavlekly zemi do války, na jejímž konci čekala strašlivá porážka, změna režimu, ale také trest, který srazil Německo ekonomicky na kolena. To nakonec zrodilo dalšího Vůdce, který ukončil krátké období Výmarské republiky a způsobil další, ještě daleko ničivější válku. Vilém II. je z hlediska "velkoněmectví" proti němu břídil.

Co tím chci říci? To, že 3 dekády pokusů o nějaký "modus vivendi" Západu s Ruskem (z nichž opravdu bezproblémová byla jen ta první) definitivně skončily. Iluze stranou. Nedaleko od naší východní hranice se nachází jednou provždy nebezpečný a nevyzpytatelný soused, u něhož bude dobré počítat už vždy jen s tou horší variantou vývoje a připravit se na ni. Just for case neboli pro jistotu.

Ruská státní ideologie je dnes sycena geopolitickými teoriemi, postavenými na přesvědčení o vlastní výlučnosti, o vyšším dějinném poslání, až jakýmsi náboženským mesianismem, panslavismem, panrusismem. Rusko je skutečně přesvědčeno, že do jeho sféry vlivu náleží nejen všechny země bývalého SSSR, ale i ostatní bývalé satelity. Tohle všechno nezmizí spolu s Putinem. Možná to po něm na čas ustoupí do pozadí, možná ne. Možná po "Vilémovi" Putinovi se přiřítí zvednout otěže moci zdecimovaného Ruska nějaký opravdový ruský "Hitler", kterého dnes ještě ani neznáme.

Možná, že mezitím nás ještě čeká intermezzo s nějakým ruským "von Hindenburgem". Záměrně pro zjednodušení vynechávám záležitosti jako případná vnitřní dezintegrace Ruska nebo vůbec způsob předávání moci v tomto imperiálním systému. Ale pro nás platí jedno: geopolitika uvnitř Evropy se změnila. Termíny jako obrana proti útoku či agresi, prevence útoku, zadržování, zastrašování atd. přestávají být pouhými teoretickými koncepty a dostávají reálný obsah. To bude vyžadovat podstatně jiný způsob přemýšlení o národních prioritách, včetně např. konstrukce veřejných výdajů, než na jaký jsme byli zvyklí posledních 33 let. Přesvědčit o tom českou veřejnost, jejíž nemalá část se třeba domnívá, že si to zase časem všechno "sedne" či vrátí do normálu, může být složitější, než nám dnes, v emocích vypjatých ruským vpádem na Ukrajinu, připadá.