Po včerejším nástupu “semaforové” koalice v Německu a odchodu CDU/CSU do opozice je zajímavý pohled na evropskou politickou mapu.

Kdysi mocná Evropská lidová strana (EPP) sice stále disponuje nejsilnější europarlamentní frakcí, ale její členské strany už neřídí vládu v žádné z významnějších zemí EU.

Socialisté či sociální demokraté vládnou kromě Německa ještě na Pyrenejském poloostrově a ve Skandinávii. Ve Francii vládne Macron, nominálně sice liberál, leč vzešel ze socialistického Hollandova kabinetu. V Itálii mají de facto technokratickou vládu široké koalice. Na první eurolidovecké premiéry tak narazíme až v Rakousku, v Chorvatsku a v Řecku.

To je velký ústup ze slávy (a vedle jiných také podpůrný argument, proč koketerie ODS s EPP nepřipadá v úvahu).

Eurolidovcům se vymstil jejich nekonečný pochod do středu politického spektra. Tam je ale už přecpáno vzájemně zaměnitelnými stranami, takže volič si snadno vybere jinou. No a další část voličů jim odskočila k radikálnějším partajím. Rozbředlost netáhne.