Po éře silných, jakkoliv kontroverzních, prezidentských osobností, zrozených 17.listopadem 1989 (Havel, Klaus, Zeman) přichází na řadu druhá, či dokonce třetí liga. Není to žádné překvapení a nejde jen o prezidentskou nabídku. Politika v dobách “stability” (či spíše stagnace) netáhne výrazné typy, ty se zpravidla zjeví až za společenských otřesů. Mám-li ovšem volit mezi šedí, nudou a konformitou (tedy stávajícím prezidentským pelotonem) a nějakým systémovým převratem, volím pochopitelně to první. Ale neodbytného pocitu, že čekáme na Godota, se nemohu zbavit.

To, že průzkumům vévodí dva normalizační komunisté, z nichž jeden tu funkci pravděpodobně urve, svědčí o jediném: po 33 letech končí “vyrovnávání s komunistickou minulostí”. Navzdory snahám všech ÚSTR, Post bellum, Paměti národa atd. - pro společenský mainstream není už důležité, co kdo dělal před listopadem 89, ale jen to, co dělal po něm. Je to vlastně úlevné - to moralizování minulosti bylo svou úporností už otravné. A mimochodem se tím potvrzuje to, co píší o normalizaci lidé jako Pullman nebo Blaive, ne to, co o ní tvrdí disidenti/antikomunisté.

Přímá volba prezidenta hodila vidle do jednoho ze základních principů naší polistopadové demokracie - soutěže politických stran. Veřejnost zjevně neupřednostňuje nikoho se stranickou nálepkou na čele. A potenciální straničtí kandidáti (až na jednu, dvě výjimky) se lekli možného osobního neúspěchu i případného poškození vlastní politické značky. Do systému to vnáší prvek nejistoty, ale také bezprogramovosti - a tudíž populismu.