Jestliže jedním z důležitých aspektů veřejnoprávních médií má být objektivita vyváženost politických postojů a názorů, je žádoucí, aby v kontrolních orgánech České televize bylo co nejpestřejší zastoupení nositelů různých názorů, včetně názorů na samotnou podstatu a činnost veřejnoprávních médií. Moderátor Luboš Xaver Veselý a ekonomka Hana Lipovská se v minulosti netajili kritickým postojem vůči současné České televizi a tento jejich postoj nepochybně není v české veřejnosti ojedinělý.

Obava, že Česká televize protežuje jeden určitý politický směr, je oprávněná. A koneckonců důkazem oprávněnosti této obavy je i hysterická mediálně-politická kampaň, která se vůči Veselému i Lipovské rozpoutala. Věřím, že výsledek volby bude ku prospěchu věci – když už nic jiného, tak alespoň ve smyslu rozpoutání debaty o podstatě veřejnoprávních médií.

Nesdílím obavu některých politiků, že zvolení “nežádoucích osob” do Rady ČT znamená konec nezávislosti ČT. Tato instituce totiž podle mě vlastně nikdy skutečně nezávislá nebyla. Obava politiků a komentátorů se týká něčeho jiného: ztráty vlivu.

Přeji si si Českou televizi, která bude referovat o různých alternativních společenských a politických postojích, ať už vůči Evropské unii, vůči migrační krizi nebo změnám klimatu, nebo vůči podstatným ekonomickým otázkám, a to v kontextu nikoliv apriorně odsuzujícím nebo zesměšňujícím, ale objektivním a informačně přínosným. Přeji si Českou televizi, která nebude vehementně prosazovat jeden, „ten správný“ názor. Osobně si však nemyslím, že změny v Radě ČT postupně k nějaké reformě České televize skutečně povedou.

Zásadní reforma ČT totiž nemůže spočívat jen v pouhé změně politické orientace, personálních rošádách, zrušení některých pořadů či vytvořených nových, ale především ve vztahu vůči občanům. Tento vztah není a nemůže být rovnoprávný a férový, pokud jsou občané nuceni k placení povinných koncesionářských poplatků.

Dobrovolné koncesionářské poplatky by nepochybně znamenaly užitečnou zpětnou vazbu pro kontrolní orgány ČT a ČRo, a prověřily by proklamovanou prospěšnost a užitečnost programové náplně veřejnoprávních médií. Něčeho takového se však zastánci veřejnoprávních médií bojí jako čert kříže – co kdyby se ukázalo, že si občané vlastně žádnou Českou televizi ve skutečnosti nepřejí?