Upozorňuji předem, že ze smazaných stránek jsem blíže znal pouze stránku sdružení Naštvané matky. Názory, prezentované na této stránce, lze charakterizovat jako národnostně konzervativní, či možná paleokonzervativní – rozhodně ne však jako podněcující násilí, jako rasistické nebo jako xenofobní. Hlavní správce stránky, paní Eva Hrindová, navíc komunikuje, v kontrastu se sprostotou a nenávistí levicových aktivistů, neuvěřitelně trpělivě a korektně.

Z hlediska svobody podnikání a práva na majetek nelze proti smazání stránek nic namítat, ani se nějak bránit. Facebook je soukromá firma a určuje si pravidla. I kdyby její pravidla zahrnovala zákaz některých politických postojů (ať už by takovými zakázanými postoji byl antiislamismus nebo třeba vegetariánství), my, uživatelé, resp. smluvní zákazníci buď pravidla akceptujeme nebo neakceptujeme.

V prvním případě jsme dále buď plně konformní a choulostivým tématům se vyhýbáme, nebo se jim nevyhýbáme, ale pohybujeme se vědomě na hraně, balancujeme na ostří nože, snažíme se nepotlačovat svoje postoje, necenzurovat sami sebe, ale zároveň také zbytečně neprovokovat a neriskovat tak, že náš důležitý (a troufám si tvrdit, že v dnešní době takřka nezbytný) informační a komunikační kanál jednoho krásného dne zmizí.

Někdy však ani sebevětší opatrnost a korektnost nepomůže. To když se vaše stránka stane terčem organizovaných levicových aktivistů, práskačů, udavačů – novodobých konfidentů gestapa či spolupracovníků StB, kteří dnes mohou pohodlně působit z bezpečí svého obýváku nebo dětského pokojíčku. Algoritmus vyhodnocení, zda vaše stránka odporuje tzv. zásadám komunity, je automatický, a lidský faktor do něj vstupuje jen v určitých momentech. Ke smazání stránek tedy mnohdy stačí koordinovaný útok levičáků z Kliniky či sdružení Hate Free.

Stránka Naštvaných matek měla více než 40 tisíc lajků a milionový dosah příspěvků. Z této pozice byla významným opinion makerem pro pravicově naladěné občany, pro spíše národně orientované občany, odpůrce Evropské unie, koordinované migrační invaze, atd. Není divu, že někomu ležela v žaludku…

Facebook pravicové postoje dlouhodobě potlačuje – je to dokázáno. Co odpouští levicovému establishmentu, to pravici nemilosrdně maže. Podle WikiLeaks Facebook například systematicky potlačoval posty informující o emailové aféře Hillary Clintonové nebo o jejím podílu na masakru v Benghází. Jeden publicista vyzkoušel jednoduchý test: zveřejnil dva negativní, vysoce kritické posty, jeden o Clintonové, druhý o Donaldu Trumpovi. Post kritizující Clintonovou velice rychle zmizel. Post kritizující Trumpa byl vyhodnocen jako nezávadný.

Je to v pořádku? Z hlediska majetkových práv nepochybně ano. Přesněji řečeno bylo bylo to v pořádku, kdyby tyto firmy nebyly napojené na politický a mediální establishment a čile s ním nespolupracovaly. Evropská unie sice těmto firmám neustále hrozí pokutami, Google je popotahován za údajné monopolní praktiky, Facebook a Twitter je nucen kontrolovat obsah, nicméně při síle těchto firem se domnívám, že jsou vládou Evropské unie prakticky nepostihnutelné. Pokud by vyhlásily odmítnutí cenzorních snah EU, žádná hrozba pokut nemůže tak silnou nadnárodní firmu ohrozit, a nic ji nemůže donutit pokutu platit. Jenomže, ač silné, tyto firmy se politickému tlaku velice rychle podvolily – byly zkorumpovány. A je třeba si uvědomit, že byly infiltrovány. Jejich byrokratické struktury jsou již zcela nepochybně prostoupeny manažery vzdělanými ve směru současného establishmentu, levicového progresivimu, multikulturalismu, europeismu a dalších zhoubných -ismů.

Proto se tyto firmy podílejí na šíření socialismu ve světě. Proto na nás na Facebooku vyskakují upoutávky na výročí narození či úmrtí anti-white rasisty Nelsona Mandely, proto jsme přes Facebook upozorňováni na nutnost zákazu plastových brček či ušních tyčinek, proto je nám nenápadně vštěpován jakýsi pocit sounáležitosti s globální entitou, „lidstvem“, naprosto v souladu s komunistickým internacionalismem, kteří si mnozí z nás ještě pamatují z doby před třiceti lety.

Co by nás na celé věci mělo především zarazit? Všechny tyto firmy – Google, Facebook, Twitter, ale i Microsoft a bezpočet dalších – vznikly na myšlence svobody informací, svobody projevu, resp. na myšlence internetu jako nového, svobodného média, osvobozeného od politického dohledu, který je již neodmyslitelně spjatý se starými médii. Pokud by byl internet od začátku tak regulován (a samoregulován), jak se o to dnes snaží Facebook, měly by ve svých počátcích tyto firmy svoji pozici daleko obtížnější. Dnes na tento svůj myšlenkový základ Facebook i Google zapomněl. Google se podílí na cenzurování internetu v Číně. Facebook potlačuje pravicové postoje. A možná to není zdaleka vše. Rád bych věřil, že zprávy o tom, jak internetové firmy spolupracují s vládami na sledování svých občanů, jsou pouhé poplašné, konspirační teorie. Ale tato sebeuklidňující víra vyžaduje postupem času stále více námahy.

Svým spojením s oficiální politikou a vládnoucí ideologií se tak internetové firmy vlastně stávají politickými entitami. Nevolenými a bez jakékoliv politické odpovědnosti. Stávají se jedním pilířů současného systému, který lze nejpřesněji označit jako korporativismus, když už ne přímo fašismus. Což je paradox, když jsou pod pláštíkem boje proti fašismu na sociálních sítích potlačovány postoje, které proti tomuto reálnému korporátnímu fašismu vystupují.

Pokud jsou dnes sociální sítě do značné míry nutným nástrojem veřejného života, nejen pro politickou práci, ale např. i pro podnikání, je politický dohled nad nimi, resp. nad jejich uživateli cestou k totální ostrakizaci osob prezentující nepohodlné postoje. Prostřednictvím vyloučení ze sociálních sítí mohou být tito lidé vyloučeni z života moderní společnosti podobně, jako kdyby jim kupříkladu banky (které jsou vlastně dnes také pod politickým dohledem) zrušily účet. Nebo kdyby energetické firmy (na něž stát dohlíží také) začaly těmto lidem vypínat elektrický proud a rušit smlouvy. Nebo kdyby nemocnice odmítaly tyto lidi ošetřit. Zní to absurdně? Do všech těchto oblastí stát zasahuje – pravda, zatím jen ekonomicky. Sociální sítě jsou však médiem, a politický tlak tedy zákonitě nabývá jiných rozměrů a forem, než jak je tomu u bankovnictví nebo energetiky – a dotýká se svobody projevu.

Pokud vezmeme v úvahu provázanost internetových firem a politiky, lze pak celou věc, tedy potlačování pravicových postojů na sociálních sítí, posuzovat jen optikou přirozených práv jednotlivce? Řekl bych, že nikoliv. Jak jsem se zmínil výše, sociální sítě a internetové firmy se v tomto režimu staly politickými entitami, nikoliv jen podnikatelskými subjekty, jejichž jediným a čestným účelem by mělo být vydělávání peněz.

Je zásadní rozpor využívat svobodu k napomáhání potlačování svobody. Že současný establishment svobodě nepřeje, o tom snad nemůže být sporu. Podnikatelé, kteří tomuto politickému systému napomáhají, ať už z vlastního předsvědčení nebo z obav před perzekucí, se svobodě, která je základním předpokladem pro podnikání, zpronevěřují – a dávají sami hlavu do oprátky. Každý firma, každý podnikatel má svobodu vyrábět to, co uzná za vhodné. Je však v souladu s principem svobody jednotlivce vyrábět jedovatý plyn nebo čepele ke guilotinám a prodávat je nacistické vládě? Je v souladu s principem svobody jednotlivce navrhovat a šít esesácké uniformy a prodávat je státu? Jsou to extrémní příklady – ale princip je snad zřejmý.

Každá firma, která v pravém slova smyslu kolaboruje s vládou potlačující svobodu jednotlivce, je morálně spoluzodpovědná za to, co potom stát, s nímž tak čile spolupracuje a obchoduje, provádí. Platí to i pro firmy, které, ať už z nedostatku morální odvahy nebo z přesvědčení, pomáhají potlačovat na internetu pravicové postoje, opoziční k současnému establishmentu. Můžeme jen doufat, že se majitelé a zakladatelé těchto firem rozpomenou na morální rozměr svobody internetu, na níž kdysi svůj podnikatelský záměr postavili a založili svůj zasloužený úspěch.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji a člen Republikového výboru