Nejde ani tak o to, zda je turecké referendum výsledkem jakéhosi demokratického procesu, vůle tureckých občanů, a zda tudíž vyjadřuje jejich podporu současnému prezidentu - ostatně výsledek referenda byl velmi těsný, a žádný jednoznačný politický postoj turecké veřejnosti z něj vyvozovat nelze. Čísla však platí a poskytují prezidentu Erdoganovi posvěcení jeho dalších kroků a těsný výsledek zcela jistě nebude pokládat za signál k umírněnosti.

Ačkoliv samotný mechanismus referenda lze pokládat za demokratický (třebaže už se ozývají hlasy o manipulacích), to, co umožňuje, bude spíše popřením demokracie - už proto, že Turecko pod Erdoganovou vládou základní nutnou charakteristiku demokracie popírá: právo být opozicí a vyjadřovat nesouhlas. Stát, kde jsou opoziční politici a nepohodlní novináři zatýkáni (za posledních 15 let 23 zabitých novinářů a 79 uvězněných) a demonstrující občané rozháněni vodními děly, nelze považovat za plně demokratický, a za svobodný už vůbec ne - a je s podivem, jak hladce taková politika Turecku prochází, zvláště v kontrastu ku všeobecnému mezinárodnímu rozhořčení nad podobnou praxí v Rusku.

Cílem Erdoganovy politiky je vytvořit z Turecka mezinárodního vůdce jeho regionu i celého islámského světa a v podstatě obnovit turecký vliv v síle bývalé osmanské říše - což byl ve své podstatě nejbrutálnější chalífát tehdejšího světa. Má k tomu nejlepší předpoklady. Narozdíl od Saúdské Arábie i Íránu platí Turecko za spolehlivého spojence, s nímž nikdy nebyly navenek žádné problémy a řádně plnil své závazky v rámci NATO. Turecko má nálepku civilizované, západně orientované, a stále ještě sekulární země. Přesto však hraje svoji vlastní hru a podporuje, mimo jiné, Islámský stát proti sekulárnímu (třebaže autoritářskému) režimu prezidenta Asada, útočí na kurdské bojovníky, kteří vzdorují džihádistům IS, podporuje palestinské hnutí Hamas a různé odnože Islámského bratrstva v Africe i na Blízkém východě. Nelze se tomu divit - Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje v podstatě vznikla spojením stran a hnutí se silným napojením na Muslimské bratrstvo a na jeho tureckou pobočku Milli Görüs.

Prezident Erdogan se dlouhodobě snaží ovlivňovat politické dění v Evropě, zasahovat, vměšovat se, klást si nároky - a vychází mu to. Např. v loňskému roce na Erdoganům nátlak schválila kancléřka Merkelová soudní stíhání televizního komika Jana Böhmermanna za údajné zesměšňování tureckého prezidenta. Tureckou menšinu v evropských zemích, zejména v Německu, vidí Erdogan jako svoji pečlivě budovanou kolonizační armádu. Turkové v EU by, dle jeho slov, měli mít co nejvíce dětí - a pak jim bude patřit budoucnost Evropy. Nadto hrozí, že znovu nechá do Evropy proudit statisíce muslimských migrantů.

Posílení moci posvěcené demokratickým procesem referenda je jen dalším dílkem do mozaiky. Co bude následovat? Další referendum, jehož prostřednictvím turečtí občané umožní odsuzovat Erdoganovy politické odpůrce k smrti? Lze to očekávat.